Smrtiplán

 

Jednoho dne v stínu

zhynu vinou blínu.

Hold prasečímu boku

 Tu sklížila se víčka zvěří,

tu zastavil se v žilách tok,

tu padla svině do zákeří,

když rytmus pozbyl vetchý krok.

Tu hlína dme se kolem skrání,

tu štětiny se pouští v let

a žoužel pasoucí se sáním

touží též se rozletět!

Tam, kde dříme mastná skvrna

a bělají se holé kosti,

vsévá pak býlí svá zrna

v památku pomíjivosti.

Tak vždy Matka činí dceři,

stejně jako vítr vane,

však mezi mlázím, mezi keři

událo se nevídané!

Svině rozhodla se vzepřít

přirozenu, dělat divy,

byla první mezi vepři,

kdo ošálil vnější vlivy!

Nalezl jsem její záda –

zkroucená a zkrabacená,

snad kůru zpodobniti ráda

zamýšlela múza němá.

Nedalo se slovy popsat,

jaké pojaly mne stavy,

že vidím svini a ne borku,

až ruce vtloukly mi do hlavy!

Štětina ta jedna zbylá

svědčila mi k hrůzné pravdě.

Snad mávla proutkem lesní víla?

Náhle vzal bych lahví zavděk!

Jak dokázala prostá svině

vtělit svůj bok do kamene?

Tu klaním se jí na mýtině,

až krev mi proudí do temene!

Kroutím hlavou ještě v chodbě

a kroutím jí i ze sna mdlého,

kroutě chodím po hřbitově,

by svíralo mne cosi zlého.

Již nikdy klidu nenaleznu,

nespatřím ni celost ducha,

v nevědomí těžce reznu –

z neznalosti jest porucha!

Návrat do těch končin divých,

stejně za dne jako v noci,

v troskách končí přetísnivých,

neb zůstanu bez pomoci:

Bok již dávno v místech není,

lítá zvěř už kdesi v hloubi

sivých smrčin vztekle cení

rozlámané chtivé zuby!

Samorost

 

Objevil jsem v houští lesním

samorostlou ohavnost,

denně vážím cestu klestím

vzývat lepý samorost.

 

Ráno boží, noc se plíží:

černá a jak otravná,

chvátám lesem bez potíží

klást něžnosti do drahna.

 

Dřevo lysé, mdlé a bledé

trčí chtivě k nebesům,

noc se s nocí takto sejde,

dotýkám se šlach jak strun.

 

Vplétám tyto něžně, hravě

mezi suky, klíny, kličky,

stěží rozumět rozpravě

s dřevem vzácným pro špalíčky.

 

Splývám už s tou ohavností

podoben i břevnu dost,

houby lesní mízou hostí

břevno i ten samorost.

Volání skal

 

V houštích se to mele,

čas jít do postele!

Nad lesy se setmělo,

na stráň padl stín.

Sestupujme směle,

zříme kuní pelech.

Hřejme tělo o tělo

vzadu za klestím!

Bouře v dál se žene,

strážce opeřené

vylákal klid do noci

volat, teskně výt.

Na skalisku sníme,

chlad už necítíme,

hvězdy tiše plovoucí

dopřály nám svit.

Pod kameny hryže

celtu vzteklé zvíře,

krkavci tu krouží,

křídla hřmí jak roj.

Kdo se jednou vnoří

do skal pod pohořím,

vzpomene jen stěží

na svůj nepokoj.

Přijal zákrov šera

dva živé z toho čtvera,

by ulehli pod nebem,

obstoupeni tmou.

Ni oblačná stáda

netroufnou si hádat:

mají ten les pro sebe

či sami lesem jsou?

 

Čtvero v černu

 

Kde vystupují ze stínu sivé řady kamenné,

kde otvírá se škvíra do propasti ticha,

tam dva mrtví složeni na dně kobky studené

obnažili klíny, obnažili břicha.

Ty zkostnatělé hnáty z beden vyplavila voda,

ty důlky vymlela a dřevu vzala tvar

a kosti zkroušené – co více k tomu dodat? –

třímá teď v své moci krutý času spár.

 

Kde vystupují ze stínu sivé řady kamenné,

kde otvírá se škvíra do propasti ticha,

tam dva živí skrčeni u té scény zvrácené,

jeden mlčí ohromen, druhý lačně vzdychá.

Ty zraky stěží vzpomenou na kouzlo okamžiku,

jež zhlédlo by se v tom, co nastane v ten ráz,

vždyť společný cit nechovají jen pro estetiku –

dvěma živým na hřbitově zastavil se čas.

Hřbitovní zajíc

Hřbitovní zajíci,

odkud jsi přiskákal?

Za láskou ležící

vedl Tě žal?

Hřbitovní zajíci,

Ty čteš můj strach,

že láska sílící

změní se v prach.

 

Hřbitovní zajíci,

Tys veden zpět

své drahé ležící

zasvětil svět.

Hřbitovní zajíci,

smím taky ctít

ideál zdobící

Tvých očí třpyt?