Les,
jen les, klátivé řady stromů. Zašedlé kmeny smrků a sosen. Nedohledno nadohled.
Nohy
se pletou v úponcích, ostny hladce kloužou pod kůži. Bolest je podružná, hlavně
teď nespadnout. Krok a krok, skok - pařez posloužil k odrazu. Klokotání na
plicích dře útroby. Teď ale ne, teď nespadnout. Na cestě růžice zlámaných
větví. Úhyb. Kotník se vklíní do mezery v kořenech. Škubnout a rozedřít ho do
krve - jen propána nespadnout!
Rána.
Střela zasviští vzduchem. Protne suchý kmínek a zachrastí v mlází.
Úlek
strhne tělo z trajektorie. Odnese to spánek a pravé ucho, jak hlava škrtne o
polom. Pískot
a vír mžitek. Tlukot srdce. Vrány se vznesou nad korunami a točí se zmateně v
kruhu. Zpátky na nohy!
Stromy
teď tmavnou a vzduchem se nese vlhkost. Svah jednoznačně určuje další směr.
Vegetace je tu nezdravě černá. Větve obalené bahnem trčí ve snopcích. Ve
vidlicích visí naplaveniny. Sešlapané pohorky dávno přestaly drhnout. Je čas
přestat se ohlížet a soustředit se na ten spád. A na svůj dech. Klouže to jako
čert. Výmoly a ostré haluze civí z úbočí po stovkách. Došlápnout špatně znamená
konec - třísky mezi žebry a zkroucenou páteř.
Šelest
tam nahoře zvěstuje další ránu. Svist je tentokrát tak blízko, že zastavuje v
žilách krev. Ale nohy stále běží, smysly stále vnímají. Probleskne myšlenka na
žití. Vývrat poslouží jako dočasná skrýš.
Stín
nahoře na moment zacloní průzor ve větvoví. Třetí rána. Hlína létá vzduchem.
Střela pronikne zábranou, ale nezasáhne. Stane se impulzem k dalšímu pokusu o
útěk.
Dva
velké skoky do neznáma mezi kopřivy. Stráň se mění pod patami v břečku. Jede to
dolů už všechno: tělo i chuchvalce uhnilých travin, obrovské černé pláty země i
s kamením, i ta zasviněná pneumatika, co byla zaklíněná v kořenech. Dopad bude
strašný. Přesto nezavírat víčka!
Chladná
voda probudí cévy. Nádech. Prsty dolují bahno z očí. Druhá ruka stále pod
hladinou - konečně nalezne brýle a narazí je zpátky na nos. Nahoře mezi stromy
ustane pohyb. Dolehne sem jen kovové cvaknutí.
Tělo
se kvapně vyvalí z vody, nohavice obalené mazlavou hmotou, hrne se strouhou
stále níž. Další rána zazní, právě když přepadne přes nepovšimnutý okraj.
Zatuchlá voda opět vycákne všemi směry. Podebrané kořeny roubí blátivou past -
vymletou díru, jámu plnou marastu. Končetiny se cukají, chápou se volných haluzí
na hladině. Mokřina se jímá nasát všechno v dosahu. Brzy vcucne tělo i
nekončící přívaly tmavého listí.
Hrudník
se pomalu stahuje v bublajícím bahně a ústa lapají po dechu.
Je
pozdě. Oči se dívají do ústí hlavně.
"Unavený kufy nikdy
daleko neutečou," poznamená silueta. Pušku přehodí přes rameno, srovná si
protézu na patře. "Polef ven, fffráči!"
Nepříjemná
předtucha. To šišlání ho bude budit ze sna ještě dlouho.
Na
kraji sežrané smrčiny stojí bývalý statek s cihlovým štítem. S prázdnými okny a
téměř zarostlým vjezdem působí ještě zlověstněji než les, kterým procházeli.
Proklatá cesta plná nadávek a šťouchání do zad. Stanou u cíle, je tomu konec,
ale za jakou cenu?
Večerní
oblohou se táhnou sivá oblaka a pohlcují poslední sluneční záři. Je ovšem dost
světla, aby si uvyklé oči prohlédly všechno. Otevřený septik. Velký rám z
trubek s háky a úvazy ke stahování. Potřísněná halda nádob na zápraží. Kolem
vnitřností v kádi čenichá nemocná kočka s mladými. Sekyra plná střapců černých
chlupů v husté krvavé kaši zase láká mravence. Letmý pohled na bulvy v misce.
Pak dveře zapadnou.
"Lehni!"
Uposlechne.
"Kfichtem dolu!"
Ucítí
podrážku holínky mezi lopatkami. Slyší šváby, jak ve tmě cupitají kolem.
Škrtnutí sirkou. Záblesk a tma. Druhé škrtnutí. Knot svíčky jemně zasyčí.
Intenzivně mrká a zahlédne hmyzí nožičky mizet v koutě. Zápach zaútočí na nosní
sliznici a způsobí krátké dávení.
Špička
holínky zajede do důlku mezi obratli. "Drv hubu!"
Lovec
pověsí pušku ke dveřím a sehne se. Ucítí jeho stisk.
"Dej
ruce."
Zápěstí
jsou stažena - nijak pečlivě, vykroutil by se - hřbety rukou k sobě, prsty trčí
do prostoru. Bolestně vydechne a mírně s nimi hne. Musí to teď vypadat
přirozeně! Pouta si sundá až pak.
Zřejmě
to vyšlo, lovec povolí sevření a zvedá se. Hledá něco na skříni.
Ukazovák
opatrně přejíždí po ledabylém uzlu. Tady to pak půjde povolit. Stačí zabrat a -
Cosi
kovového břinkne o zem. Ruce mu vecpou roubík do úst.
"Nežvi."
Lovec
odjistí zahradní nůžky a vydoluje šmejdivý ukazovák z uzlu. Cvak.
Hrknutí
v hrudi a milion mžitek před očima. Na první moment se tomu nechce věřit.
Cvak.
Teď
se dostaví bolest a horkost. Srdce pumpuje až k prasknutí.
Cvak.
Cvak. Cvak.
Nateklé
spánky a slzy v očích. Teplá krev na zádech.
Cvak.
Nevolnost.
Štiplavá pachuť na jazyku. Hadr vsakuje žaludeční šťávy.
Cvak.
Cvak, cvak a křach! Nůžky vypověděly službu.
"Jeden
máš pro radoft."
Nastřižený
palec ohmatá hromádku prstů na zádech. Zvratky vyplaví hadr z úst. Nevidí na
ně, před očima má nespočet barev. Hlava se musí každou chvíli rozskočit. Ruce k
ničemu znamenají jistou smrt. Za život potkal mnoho nemohoucích a raněných, o
všechny bylo postaráno, bylo to ovšem dávno. Dnes jsou mrtví.
Zase
nějaký šramot. Lovec podává ze skříně lahev s lihem. Ta všechny myšlenky
dočasně rozptýlí. Dezinfekce a převaz brzy odříznou vědomí.
Hodiny
plynou. Probuzení v kóji s trochou slámy způsobí dočasnou dezorientaci. Otvory
u stropu sem proniká denní světlo. Rozmazané částečky prachu víří prostorem a
vytváří obrazce. Co chvíli přibývá nový fantaskní tvar. Dívat se, nechat se
paralyzovat - bylo by to uklidňující. Realita ale volá po odpovědích. První
kašel, pak polknout a zahnat šimrání v hrdle pomalým dýcháním. Kde skončily
brýle?
V
přítmí leží jen miska s vodou a v ní kameny. Kameny? Po břiše kupředu. Je to
pár vařených brambor. Zdali jsou poživatelné, lze ověřit jediným způsobem. Teď
si teprve uvědomí svou tupost v rukou. Pahýlky zčernalé zaschlou krví čouhají
zpod obinadla. Tep jde nahoru, kyselost v ústech. Další nával děsu. Včerejšek
se nevyvedl. Vodu!
Srkání
je pomalé, chlemtat s pomocí jazyku rychlejší. Hlavou mu probleskne vzpomínka
na Darsy. Byla by na pána pyšná. Brambory by očichala. On to dělat nebude.
Den
tráví zíráním do prachových skvrn. Představuje si ji, jak běhá podél stěny a
vyskakuje k okénku u stropu. Zeď studí a tlačí do zad. Darsy kňučí a pije mu z
misky. Fantomová bolest vystřeluje až do neviditelných konečků. Cítí na ranách
Darsyin teplý jazyk. Poslouchá funění mokrého čumáku. Obrazce se vlní a všechno
je to čím dál méně příjemné. Možná pomůže zavřít oči, jen přijít na to, jak se
to dělá.
Na
chvíli tma a cizí hrubé ruce už mu zase rozevírají víčka.
"Dělej, ukav bělmo."
Puch.
Krk se opět dáví. Už není pochyb, odkud se nese ten odporný máselný odér. Může
se nadechnout, teprve když se lovec na moment odvrátí.
"Dělej,
teď pufu."
Ovládnout
se a nepoblít ho.
"Mmm, růzová."
Špinavé prsty šmejdí po dásni.
Ovládnout
se a nekousnout ho. Vydržet a čekat na příležitost.
Lovec
ho táhne do vedlejší místnosti. Darsy jde s nimi, ale na světle se ztrácí před
očima. Strop je tu zvlhlý a usypaný. Pod ním zeje velká díra v podlaze.
Zkvašené ovoce a zápach z výkalů.
Ruce
mu servou kalhoty.
"Dělej!"
Velice
stěží vydoluje krapet toho, co mu leželo ve střevech. Lovec se k tomu sehne.
Zkoumá konzistenci proužkem přeloženého papíru. Pak to málo, zřejmě spokojen,
nahrne botou do díry.
Odvede
ho do kóje. Zbytek dne lovec není vidět ani slyšet. Povídal si se sebou a
vztekle vyrazil do lesa pro další dřevo. Je tu teď klid. Nejlepší čas na útěk.
Ale jak na to? Bezradnost. Nedokázala by to Darsy, nedokáže to ani její
bezprstý pán.
Čeká
do tmy a strach přechází v žal. Její huňatá srst mu tak chybí. Samota v šeru na
slámě je horší než všechno ostatní. Mámivé světelné výjevy dávno zmizely.
Nahradily je stíny, kreslící ostré kontury po stěnách.
Průvan.
Odkud
se bere průvan? A ten černý pruh u futer… Zaslechne škrabající tlapky zvenku na
dveřích. Jsi to ty? Zvedá se na kolena. Sune se nevěřícně tam.
Opravdu.
Chodba
je temná a pustá. Uprostřed zaschlé skvrny. Musí se tam sehnout a nějak sebrat
brýle. Bolest pod obinadly. Ruce k ničemu. Další nával horka a bezmoci.
Brýle
sedí, teď neztrácet čas! Nedbalý věznitel se brzy vrátí a zjistí, že utekl. O
nohy přece přijít nechce. Vrávorá obydlím. Zápach se stupňuje - tady bude
ložnice. A tady kuchyně. Okno sem vrhá dostatek světla. Dřevěná lavice, stůl
plný špinavého nádobí, konzerv a plastikových obalů, hrnce, hrnce, hrnce, hnědé
a zelené lahve a kanystry na vodu. Na tyči od záclony visí cosi chlupatého. V
rohu jakási almara - bude tam jídlo? Jen sehnat tašku a pobrat, co se dá. Jedna
byla na chodbě!
Tělo
začíná zase poslouchat; řítí se zpátky. Po cestě něco rozšlápne. Prasknutí.
Snad nějaká kost? Dál se nestará, nabere tašku tupou paží a letí k almaře.
To,
co tam uvidí, mění všechno. Nezdravě čpavé aroma ho okamžitě udeří do nosu.
Maso není právě nejčerstvější, to ovšem není jediný jeho problém. Kašle
odporem. Jícen už má pořádně naleptaný.
Tušil
to. Kontrola očí, úst a stolice před porážkou. Bulvy v misce a obří rám venku.
Skalpy na tyči od záclony.
Rozhodný
pohyb ke dveřím. Jdeme, Darsy, tady nebudeme!
Venku
to ale šramotí. Kroky.
K
zemi a pod lavici!
Rozezlený
výkřik: "Fffině! Fffině! Fffráči!"
Šoupající nohy. "Fffině!"
Pod
lavicí je těsno. Smotky pavučin a drobné slídivé ploštice, obalené smetím.
"Aaach,
ty fvině!"
Otřes.
Rána pěstí do skříně. Halda hrnců letí s břinkotem na podlahu. Nějaká sklenice
se rozbije a nechutný obsah vyšplíchne až pod stůl. Nedýchat.
Láteření
ustane až s dalšími divnými zvuky. Něco nebo někdo je na prahu.
"Ty!
Tyy! To tě bude mrvet!"
Vztek
žene lovce ven. Vyběhne s rozlíceným supěním, s prázdnýma rukama, hotovýma
rdousit.
Namísto
šramotu vyplašených zvířat se ozvou hlasy. Lépe zůstat pod lavicí. Není
rozumět, co říkají. Mluví úsečně. Něco chtějí, něčeho se dožadují. Najednou
splývají v hukot. Nesouvislý křik. Padnou rány. Cosi se rozsype. Šoupání
couvajících holínek a krok do kastrolu v cestě. Klopýtnutí. Tělo dopadá na zem
v kuchyni. Protéza se odrazí od podpěry stolu a točí se jako káča.
Čtyři
páry nohou se vřítí do místnosti. Lapkové.
Řev,
dopadající násada a lovcova zkřivená tvář. Nohy v kanadách skáčou po trupu a
prolamují hrudní koš. Steny a nadávky. Z otevřeného boku civí žebra. Chrčení.
Násada obrací tělo na břicho. Vyvalené oči zírají přímo pod lavici. Rozpoznají
skrčenou postavu. Ústa se otevřou - chtějí mluvit, ale vyvalí se pěna. Kopanec
do páteře.
"Robe,
konči, ten se nezvedne," promlouvá mírnější hlas.
"Špinavej
zmrd!"
Kanady
seskakují z těla.
"Hledejte,"
rozkazuje Rob.
Spousta
šramotu a cinkot skla. Někdo probírá stůl. "Hele, rum!"
"Ukaž!
Fuj, tyhle chcanky pít nebudu."
"Já
jo, dej jí to do vaku," mlaská mírnější.
"Otoč
se, ty krávo!" Třetí hlas. Tenoučké nožky okamžitě uposlechnou.
Kanady
zatím rozkopou na třísky dvě krabice, které jim stojí v cestě. "Samý
krámy! Kde máš žrádlo, trosko?" Kopanec do bezvládné hlavy. "Vole, na
tebe mluvim!"
"Ten
už nic neřekne, Robe."
"Já
kurva vím! Přestaň se srát do toho, co dělám! Myslíš, že jsem na to zvědavej,
ty chlupatá držko?"
"Ne."
"Ne!
Ještě někdo si myslí, že mě to zajímá? Ne? Ani naše malá beruška? Ne? Vidíš,
lysá hlavo, nezajímá ji to. Tak snad abys zavřel hubu. Ještě nějaká
připomínka?"
"Ne."
"Tak
sklapni a najdi mi něco, v čem nebudou červi."
Kroky
k almaře.
"Zatraceně."
Odmlka. "Jsou tu lidi."
"Jak
to myslíš lidi?"
"Podívej
se sám. To prase je žralo."
Zaražené
ticho přeruší až čísi popuzené oddechování. Pak se stůl otřese. Ohavné
křupnutí. Noha v kanadě rozdupne tělu na podlaze čelist. Lovec zůstane s
podivně zkrouceným krkem zírat do prázdna. Zkřížená sanice svírá jazyk nalitý
krví. Ve tváři hloupý, nedůstojný výraz.
"Zavři
to," řekne konečně Rob. "Nic odsud do huby nestrčím."
"Třeba
tu má aspoň zbraně nebo něco," přešlápnou nohy u almary.
"Tam
vedle. Puška," poznamená třetí hlas. "Vemu ji."
"Ty
na ni ani nešáhneš, chlapče," odsekne Rob. "Podám si ji sám. A ty
uhni!"
Tenké
nožky zavrávorají a stůl se opět otřese. Dívka vzlykne, když o něj ve svém
neobratném pádu škrtne týlem. Ztěžka se zvedá na kolena, podpírajíc pohublou
kostru rukama. Drží je nemožně u sebe, jako by byly svázané. Ano, jsou svázané
- provaz vedoucí od nich se právě napnul, jak za druhý konec někdo tahá.
"Co
se válíš, vstávej, ne?"
Zápěstí
se podsmeknou a obličej přistane v hromadě krámů pod stolem. Zvedá se plný
bolesti v očích - prve bezradných a apatických, dokud náhodou nezabloudí pod
lavici. Vzduch protne pištivý výkřik.
Tělo
ve skrýši polil chlad.
"Tam
někdo je! Tam je! Tam je! Tam je!"
"Cože?"
Stůl
letí stranou, nádobí s břinkotem na zem. Čtvero rukou se sápe po čouhajícím
cípu látky. Klopy praskají ve švech a zmítající se pozorovatel jde na světlo.
"Ale,
ale. Copak to je zač?"
Stane
Robovi tváří v tvář. Ty oči - jedno normální, druhé plné rudých skvrnek; obě
pichlavé až běda - zírají na něj!
"Kdes
nechal hůlku, páprdo? Asi tam, co prsty, viď? Takhle chromej jsi byl?"
Vrtí
hlavou. Co víc může dělat?
"No
jasně," Robova hlava se kýve jako na pružině. Přelétne pohledem k
rozlámané mrtvole na zemi. "Měl bys nám děkovat, dědku, zachránili jsme ti
prdel."
Radši
přikývnout. Hlaveň pušky výhružně přejíždí od podbřišku až po bradu.
"Pusťte
ho! Haksny mu, koukám, zůstaly vcelku."
Sevření
po obou stranách povolí. Příležitost! Mrsknout sebou jako sleď. Protáhnout se
kolem Roba a ven. Ve vteřině by to bylo…
Hloupý
nápad.
"Vděčíš
nám za život, brejlovče," pokračuje Rob, "tak si to u nás odpracuješ.
A neboj se, ruce k tomu potřebovat nebudeš!" Otočí se a vyrazí ze dveří.
"Zvedej
se, makej." Dívka se sklopenou hlavou napne vyzáblé údy. Výrostek s ohonem
jí odepne ze zad těžký kožený vak.
"Teď
ty. Nastav ruce. Poneseš to místo ní."
Popruhy
se zařezávají, obsah trochu tlačí; co naplat. Vezme zátěž na bedra. Přijme
úděl.
Následuje
Roba ven. Krok za krokem do studené zimní noci. Tma. Poslouchá křupání
čerstvého sněhu. Slyší také neviditelné tlapičky po svém boku.
Průvod,
vedený vrahem, může vyrazit.
Na
východ od pahorkatiny se táhnou čistě zaváté pláně s mírně propustným podložím.
Mokřiny a přírodní jezírka pokrývá tenký led. Desítky hektarů suchého rákosí
šelestí ve větru, jenž se žene tam a zase nazpět v nepravidelných poryvech.
Oblaka splývají v nic neříkající šeď a syrový den nebere konce.
Rob
je neúnavný tyran. Se svou puškou, kterou si nese jako trofej, je co chvíli o
patnáct, dvacet kroků napřed a haleká nazpátek. Vítr mu naštěstí bere nadávky
od úst. Snáze ho nevnímat, snáze se obrátit do sebe - srovnat si myšlenky.
Nohy
sice bolí, ale s časným ránem vstoupila nová životní síla do žil, a tak jdou.
Oči přestaly mít vidiny a hlava je schopná uvažovat. Darsy je pryč. Ale to
nevadí. Vrátí se, až zase půjde do tuhého.
"Pohni,
sakra!"
Pohublá
dívka je na tom hůř. Kdoví, kdy naposledy jedla. Už nic nenese, zato se skoro
ztrácí před očima. Pár hadříků, co má na sobě, vzbuzuje soucit. Neovladatelné
chvění, vrávorání a zarudlá tvář plná vlasů - oči už ani neotvírá, jen jde,
jde, jde. Tažena na provazu jako kus masa.
"Hele.
Jsme v tom spolu." Šepot se snadno skryje v šelestu rákosí. "Nějak to
zvládneme."
Ani
nepootočila hlavu. Vnímá vůbec?
"Jak
se jmenuješ? Řekneš mi svoje jméno?"
Oči
kmitají pod víčky. Nožky jen jdou, jdou, jdou. Nezastavovat, nezastavovat,
nepřemýšlet, nemluvit, nezastavovat!
"Budu
ti říkat Darsy, nevadí? Moje holčička se tak jmenovala."
"Hni
se!" Škubnutí za provaz. Krátké mrknutí. Oči zkontrolují cestu a hned zase
zaklapnou. Nožky jdou, jdou.
"Hele,
Darsy, víš, kam nás vedou?"
Jdou,
jdou, jdou. Odpověď přijde po minutě.
"To
je jedno," polkne Darsy. "Všechno
je tu jedno."
Překonají
nejkritičtější cíp mokřin a čeká je žulový násep. Železnice se táhne rovinou,
koleje se potkávají v nedohlednu. Rob ustrne v krátkém dilematu. Nakonec mávne
na své kumpány, aby společně následovali dráhu. Mají přece zbraň. To oni jsou
tu hrozbou.
Cesta
je rovnější, ale náročnější. Pražce - leží přesně tak daleko od sebe, aby se po
nich nedalo chodit. Rob zrychlil pro svoje pohodlí a Darsy bojuje s každým
krokem.
Alespoň
chvíli ji nevnímat a nelitovat. Vak na zádech tíží a kolena dostávají zabrat.
Koukat hlavně pod nohy. Hlídat rozšklebenou podrážku. Nestoupnout do rozbité
lahve. Překročit vychrtlou zaječí zdechlinu. Jak daleko ještě?
Po
pár kilometrech zaznamenají změnu v porostu. Křoviny kolem dráhy přechází v
industriální rumiště. Odpadu přibývá - střepy, dráty a kusy plechu nebezpečně
trčí ze sněhu. Násep se mění ve smetiště. Rob musí rozhánět poposedávající
kavky a straky.
"Do
města nepůjdeme," oznamuje, "obejdeme ho obloukem. Vlezem jen na
kraj, kde to bude čistý, ať se vy sračky můžete vydýchat."
Pravý
čas. Darsy už to skutečně potřebuje.
Zástup
odbočí z koleje. Mezi mladými břízkami se tu bělá stěna. Opuštěné železniční depo.
Šelest.
Splašený srnec vyrazí z houští a zmizí jim před očima. Překračují zohýbaný
pozůstatek pletiva těsně u země a protahují se chrastím. Za rohem spatří
prostranství. Točnu prorůstá nezastavitelný plevel a koleje téměř nejsou vidět.
Většina vrat je utěsněná. Až na jednu mezeru uprostřed. Černá nevyzpytatelná
díra.
Snědý
vousáč, poslední z řady, vyšle varovný pohled: "Určitě tady, Robe?"
Rob
se ale už chová jako doma. Kusem traverzy zapáčí volnější křídlo a brána
zasténá. Vstoupí do útrob. Následují ho.
Přivítá
je nezvyklé ticho a zápach plísně. Procházejí zpustlou halou. Brodí se nánosy
odpadků. Skřípot PET lahví, šustění igelitu, cinkot skla. Kapky vody.
Protékající strop živí a zase hubí smotky hnědého kapradí. Vousáč se zpozdil -
vybírá ze změti hadrů použitelné vajgly z cigaret. Jásá, když objeví mokrý, ale
celistvý pár starých ponožek.
"Sklapni,"
zasyčí Rob a zvedá do vzduchu výstražně paži. Pak kvapně uchopí zbraň.
Vousáč
zůstává v podřepu, s nastraženýma ušima. Za vedlejší stěnou něco šustí. Jako
suchý zip. Teď zaslechnou dokonce šoupavé kroky - už není pochyb.
Tohle
nikdy nedopadlo dobře, hlava už ten pocit zná. Chce se jí shodit vak ze zad,
vzít nohy na ramena, schovat se a čekat, až to pomine.
Rob
má ovšem jiný plán. Jeho pichlavé oči okamžitě vyhledají svého nosiče. To ne!
Sevřená hruď a Darsyin přerývaný dech za levým uchem: "Uteč," šeptá.
Robovy
ruce už se ale sápou po límci plátěné bundy a nemilosrdně strkají zesláblé tělo
do otevřených dveří. Puška v zádech - už zase.
Jedna
noha, pak druhá. Mírnit dech. Opatrně nahlédnout za roh. Spousta harampádí,
nějaká deka, kus molitanu, dva batohy a pytel. Spací pytel - i se spáčem.
Plešatá hlava se zavrtí ve svém pokojném snění. Kdo tu ale chodil? Odpověď se
dostaví záhy.
"Hej!
Hej! Tady jsme my! Vypadni! Vypadni odsud, dělej! Filipe, vzbuď se! Rychle,
vzbuď se, někdo nám sem leze!"
Žena
s vytaženým nožem. Bojácně s ním šermuje. Netuší, že skutečná hrozba teď
nestojí před ní.
Zvednout
ruce. Ukázat pahýlky prstů. Naznačit něco. Naznačit něco alespoň očima!
Bohužel
je pozdě. Úder pažbou doprovází ohavné křupnutí. Krev ve tváři. Čepel končí
zapíchnutá pod ňadry.
Spáč
Filip nebyl dost rychlý, pro jeho družku už je pozdě. O to zuřivěji teď udeří.
Vrhá se na Roba skokem. Puška třeskne o podlahu, v zápalu boje si jí nikdo
nevšímá. Kumpán s ohonem přibíhá Robovi na pomoc. Roztrhne zmítající se těla.
Podaří se mu obemknout protivníkovo hrdlo předloktím. Plešatá hlava se cuká v
sevření. Rána loktem do jater. Švih - a je venku! Nový výpad. Filip se pokusí
Roba kopnout. Paže už ale letí. Úder je prudší, než se zdá, a krev se vyvalí z
úst.
"Zmrde
jeden!" řve Rob a uštědří Filipovi další ránu. Ten padne do kolen a lapá
po dechu. Novým ranám už se nesnaží vyhnout. Sypou se na něj ze dvou stran a
tvář se pomalu barví do ruda.
Zajatci
zůstanou ohromeně stát. Tělo, které muži dobíjejí na zemi, není nic ve srovnání
s podívanou, jež se jim naskytla vedle. Vousáč se o vřavu nezajímá. Chladnoucí
žena s nožem v hrudi je o něco atraktivnější. Netrvá to moc dlouho. Stihne z ní
slézt, ještě než Filip ztratí vědomí.
"Odtáhni
to po sobě," přikáže mu Rob a nehne ani brvou. "Odpočinem si."
Usednou
na kusech nábytku a otevřených spacácích ve středu místnosti. Zmlácené tělo
nechají ležet. Vytáhnou jídlo, nasytí se. Nosiči hodí taky jednu konzervu.
"Na! Otevři si to, dědku."
Smích
prý léčí. Ale ne v téhle době. Žalostné pahýlky se perou s uzávěrem. Pomůže až
Darsy. Přes svázaná zápěstí a prokřehlé prsty je stále o něco zručnější. Nacpe
si maso do pusy jako první. Hltá a hltá, brzy se ale začne dusit. Prázdný
žaludek se vzpírá, a tak vrátí plechovku do chromých dlaní a sleduje, jak
stařecká ústa dvěma loky vysají slanou zálivku. I ta trocha jídla tělo vzpruží
- dá mu šanci zvládnout tohle peklo. Společně pak usnou na kupě starých kabátů.
Blažená
dřímota netrvá dlouho. Rány a vzteklé supění - zdroj hluku je nevyzpytatelně
blízko. Narovnat brýle!
"Uzlík
se nám probudil, panstvo, můžeme vyrazit."
Řeč
je o Filipovi. Lapkové zvedají svázané tělo z podlahy. Konečně je mu vidět do
obličeje. Krvavá grimasa, zalepená prachem.
"Ty
taky, dědku, zvedni tu fuchtli a jdeme!"
Morbidní
průvod přijal nového člena. Po cestě už se nevzpírá, pochopil, že nemá na
výběr. Procházejí špinavou periferií, skryti za náspem, tak aby na ně nebylo
vidět. Nemluví. Poslouchají ruchy samovládné aglomerace. Hejna ptáků se vlní
nad střechami, vzdouvají se ve strachu z výstřelů. Slunce za mraky stále
nesestoupilo tak nízko, aby museli zrychlit, nad hlavami se však zlověstně
setmělo.
První
vločky smáčí zbitého zajatce a taví se na jeho rozpálené kůži. Dívat se na něj
není vůbec příjemné. Za nateklými víčky se lesknou vodnaté oči. Truchlení ke
dnešku patří.
Během
nejhorší vánice se průvod skryje pod železničním podjezdem. Poryvy větru
narážejí do betonových bloků a shazují z náspu kameny. Všechno se zdá tak
ponuré a studené… Čekání je ubíjející, a tak podrážděný Rob zavelí k dalšímu
postupu, přestože nepřízeň venku nebere konce. Kdo může, natáhne si kapuci nebo
alespoň šálu přes hlavu. Kdo nemůže, musí se obrnit.
Jdou
v mírném předklonu a ledové jehličky se zapichují do ztuhlé pokožky. Zmrzlá
krusta na brýlích znemožňuje dívat se na cestu, a tak údy musí kráčet přesně
tak rychle, aby v zorném poli zastihly Darsyiny mizející paty. Chuděrka to nemá
snadné. Kolem odhalených kotníků se jí rýsují odporné omrzliny. Co chvíli padá
a zoufale sténá, když ji provaz připnutý za pasem prostředního z lapků podtrhne
ruce.
Zvednout
ji, oprášit a postrčit dál. Nic lepšího pro ni chromé pahýly udělat nemohou.
Hlavou
se honí vzpomínky na všechna ta kázání. Nedělní mše plné blahosklonnosti. Podat
pomocnou ruku potřebným. Jenže kterým? Kterým, když všichni potřebují pomoc?
Možná
máš, Darsy, pravdu. Možná je to
už jedno. Proč vlastně pokračovat dál?
Byl
to jen skok z bláta do louže. Ze starce mrzákem, z mrzáka otrokem. A z otroka?
Jakoby tam kdesi vzadu hlodala poslední a docela nepatrná špetka zvědavosti nad
vlastním osudem.
Po
hodině vánice konečně ustupuje. Snad prchá před něčím větším. Před něčím
horším.
Vzduchem
se nese kouř. Krátce po setmění Rob všem přikázal, aby odbočili do skrytu
lesního porostu, který míjeli po pravé straně. Vyčistili drobnou mýtinku,
posbírali modřínové větve a zažehli noční světlo. Praskání třísek v ohni je až
nebývale uklidňující a dočasně přehluší i tu tíhu, kterou v sobě člověk nosí.
Přeci
jen nemusí být tak zle. Pohled do víru plamenů činí bolest snesitelnější, žár
vysouší navlhlé oblečení a probouzí kdesi v nitru pradávné puzení po životě.
Skutečnost starou jako samo lidstvo.
Darsy
si nahřívá prokřehlé prsty. Také ona má teď ve tváři o něco méně smutku.
Nepřítomně přejíždí očima mezi černajícími snítkami. Pozoruje rozpad, jako by
se ztrácela ve snu.
"Seš
si jistej, že ještě umí mluvit?"
"To
vadí, kdyby ne? Hej, čubko!"
Darsy
přistane ve vlasech kousek kůry.
"Pohnula
se, tak aspoň slyší."
Řehot.
Vousáč otevřel rum a nabízí ho ostatním.
"Dej
si taky loka, holko," mává lahví nad ohněm. "Třeba nám pak něco
ukážeš."
"Nic
nám ukazovat nebude," oboří se ten, který ji celou dobu vedl. "Ani
tobě ne."
"To
se bojíš, že se ti zkazí, nebo co?"
"Chci
ji tam dotáhnout vcelku."
"Říkám
ti, že bych se jí ani nedotkl!"
"Viděl
jsem tě, jak se na ni sápeš, když sis myslel, že nikdo nekouká."
"Mě,
jo? Já na ni ani nešáh, že ne, Robe?"
"Má
pravdu," promluví konečně Rob. "Myslíš, že Brunner nepozná blánu? To
kurva pozná, takže schovej ptáčka do kalhot, ať mladýmu neuděláš průser. Tohle
je jediná cena, kterou se u Brunnera vyplatí, jinak s ním zametou."
"Však
copak ji tu chci vobtáhnout?" brání se vousáč. "Chci jí dát
loknout."
"Tu
břečku by nechlastala ani doga," odvětí Rob. "Kdoví, s čím to ten
lidožravec míchal."
"Nic
tomu není. Co ty bezprstej, dáš si, ne?"
Zavrtí
hlavou. Je mu nevolno i bez toho.
"No
fajn. Tak jí aspoň chvíli rozvažte, však jí odumřou ruce," zvedá se vousáč
a šátrá volnou rukou pod sebou. "Kde mám nůž?"
"Nepotřebuješ
nůž," řekne Rob úsečně.
"Je
to můj nůž! Nebudete mi brát můj nůž!" Vousáč odhodí lahev a zůstane
vztekle stát. "Kam jste ho dali… můj nůž? Kde je?"
"Kam
sis ho dal, tam ho máš."
"Kurva!
Ten blbej nůž chci zpátky!" nepřestává soptit. "O co vám jde, vole,
říkal jsem, že jsem na tu holku nesáhl! Chci ji jenom rozvázat, chováte se k ní
jak psi."
"Uklidni
se," ten s ohonem na to, "je to moje sestra,
ne tvoje. Já rozhodnu, co s ní bude, jasný? A ty tak nečum, dědku. Co ti je?"
"Darsy
je vaše sestra?" vyklouzne z úst.
"Darsy?"
směje se ten s ohonem. "Sára se jmenuje. A je to moje vypatlaná sestřička,
jo. Si asi myslela, že když je fotr pryč, kecnu si z ní na zadek. Ale já si moc
dobře pamatuju, co jsem jí říkal kdysi." Teď už svá slova adresuje přímo
Sáře. "Že až tu nebude nikdo, komu by motala hlavu, tak že na ni - taky -
kurva - dojde!"
"Jo,
my to chápem," odbývá ho vousáč. "Ale tu kudlu mi vrať, dělej. Chci
aspoň naštípat další třísky, slábne to."
"Nemám
ji."
"Tak
se asi sama schovala, ne?"
"Asi
jo, odskákala na strom za veverkama."
"Neser
mě, mladej, a naval ji!"
Hádka
nebere konce. Nikdo si nevšímá zvláštního výrazu v Darsyině tváři. Oči
hypnotizují plamen, na rtech úšklebek, nebo dokonce - ano, dokonce úsměv.
Teprve
když cosi ostře zasyčí v ohni, je jasné, co se stalo. Proud černé krve stříká z
protnuté tepny na stehnu.
"Darsy,
ne!" vyjekne jediný přihlížející. Chromými dlaněmi zkouší ten potok
zastavit. Kapky na brýlích. Přece není pozdě, přece to pro ni takhle neskončí!
"Pomozte jí někdo!"
Spatří
jen temné oči, jak na něj zírají zpoza nateklých víček. Ani Filip nic neudělá.
Není to jeho problém.
"Uhni,
dědku, do prdele!" Ruce s ním mrští o blízký kmen. Snaží se vyrvat Darsy
kradený nůž. Křečovité paže jsou ale rychlejší. Šmik. Druhé
stehno se zbarví do ruda. Slabé tělíčko uvadá. Cloumání, rány ani nadávky už ho
neproberou.
"Cos
to udělala? Máš mě teď na svědomí, ty mrcho! Máš mě na svědomí, ty zasraná,
podělaná, špinavá -"
Slova
už nemají význam. Sklouzla do nepravidelného hukotu. Ztrácí se v šumění stromů.
Oheň
má přes slzy zvláštní tvar. Vlní se jako mlhavá vzpomínka na obzoru paměti.
Samota přece jen dorazila o něco dřív.
Nad
vrcholky modřínů uhasly hvězdy.
Se
svítáním přichází jiný stav mysli. Oči jsou suché a cílevědomé. Vak už netíží,
nohy nebolí. Pohublou skořápku, zapadanou jehličím, minou bez povšimnutí. Leží
tam, no a co? Přece o ní ví. Rozkoušou ji lišky.
Rob
nasadil své běžné tempo. Průvod překonává zarostlé stráně a přeskakuje výmoly,
dokud se nedostane na rozbrázděnou cestu. Tam už je chůze snazší, a tak mohou
ještě zrychlit.
"Pssst.
Hej. Kam tak ženeme?" Zbitý obličej vypadá o něco živěji. Rozmluvil se a
chce znát svůj osud.
"Taky
jsem se na to ptal, Filipe. Ale už jsem se poučil."
"Jak
poučil?"
"Vždyť
je to jedno," pokrčení rameny. "Všechno
je tu jedno."
Procházejí
pod tichými dráty elektrického vedení v průseku lesa. Rob krátce zpomalí, aby
zkontroloval východní horizont. Malátné slunce visí v oblaku páry kousek nad
hranicí pahorku.
"Počkají?"
táže se vousáč.
"Snad
jo."
Zbytek
cesty Rob nemluví. Jen funí.
Když
slunce dosáhne zenitu, stojí už celé společenství na rozcestí mezi dvěma pásmy
lesa a vydýchává spěch. Vypadá to tu jako strategické místo - křižovatka je ze
všech stran sevřena kopci a hustá houština po levé straně může sloužit jako
ideální úkryt v případě útoku. Bohužel, nikde nikdo.
"Do
hajzlu!" uleví si Rob a jeho paže vyhledá nejbližší oběť. "To ty,
dědku! Celou dobu nás jenom zdržuješ!" cloumá vetchým tělem v záchvatu
vzteku. "Slyšíš, co ti říkám, ty tupá hlavo? Měli jsme ti prokopat kolena
a nechat tě sežrat prasatům!"
"Robe?"
promluví vousáč.
"Řekneš
mi to pak, teď tomu zmetkovi vyrazím zbylý zuby!"
"Robe,
jsou tady."
Paže
povolí sevření. Za zatáčkou se vynořila skupina zahalených lidí.
"No
vida," napřímí se Rob. "Tak jsme tu dokonce brzo. Tvoje štěstí,
brejlovče."
Neznámí
přicházejí blíž, ale drží si odstup. První z nich vykročí dopředu a stáhne si
šátek z tváře. Má vystouplé lícní kosti a vypoulené oči. "Nazdar,
brachu," pozdraví Roba.
"Co
si to vedeš, Kazime?"
"Jenom
tuhle chásku. Tenhle blbě dýchá, támhleten si zprasil nohu, když před námi
zdrhal."
"Taky
máme jednoho kripla, co naděláš… Zato tenhle napuchlej krasavec by nakonec mohl
být pořádnej tahoun, jen trochu spolupracovat," ukáže Rob na Filipa.
"Nešli
jste pro ženskou?"
"Měli
jsme pannu. Je po ní."
"Škoda.
Brunner by za ni dal slušnou šlehu."
"To
vím. Mladej si s ní chtěl vyžehlit poděl, tak teď bude asi kopat díry na
sraní."
Oba
se nervózně zasmějí.
"Hele,
Roberte, je to bída, na tom se shodneme. Co abychom se domluvili takhle: Dáme
vám tyhle dva kusy - vyrovnání neřeš - a vyřídíte ode mě Brunnerovi, že mám v
merku lepší rybky, ať počká."
"A
máš?"
"Nemám,
ale takhle se tam vracet nechci. Pět kilometrů odsud je údajně nepovolená
osada, zkusíme štěstí tam."
"Fajn.
Ale další dva kriply neutáhnu."
"Vyber
nejlepšího a ostatních se zbav. Ty dva ti dávám gratis, nemáš co ztratit."
"Nějak
nevím…"
"Tak
dáme sázku na smyčky?"
"O
co?"
"Třetina
odměny. Bereš, Robe?"
"Ale
jo, doba je zlá. Beru."
Podají
si ruce a pustí se do práce. Na pravém kraji úvozu se pne staletý dub. Jedna z
jeho mohutných větví prochází přímo nad cestou a zarůstá do houští vlevo.
Přesně uprostřed si oči povšimnou množství zářezů se zbytky provazu. Vousáč
vyvalí z brázdy tři zahnědlé špalky.
"Vylez
nahoru," poručí Kazim svému pobočníkovi ve vlněné kukle. Ten je hbitý a v
mžiku sedí na větvi. Uváže tři katovské smyčky a věší je k sobě. "Blíž!
Blíž to dej! Ano, tak!"
Ve
vzduchu je cítit tetelení. Ukrutná zábava může začít.
"Prosím,
vylezte si na stupínek vítězů, pánové." Kazim rozváže zajatce a staví je
na špalky.
"Teď
ty, dědku, dělej!" Robova ruka sevře klopu a táhne ho k nim. "Tohle
si sundej, to by se ti nelíbilo," strhne mu ze zad vak s nákladem.
Všichni
tři vyvolení stojí čely k sobě. Vidí si do tváří. Oči na stopkách, zrychlený
dech. Sinalá kůže a chvění. Když jim dávají oprátky na hrdla, jeden z nich
zavzlyká. Dusí se kašlem a zelené hleny mu stékají po bradě.
"Takže,
teď si to dáme pěkně kripl na kripla," libuje si Rob. "Poslouchejte,
chcípáci: Nejste tak u sebe, jen abyste se mohli tulit při umírání - dáváme vám
tím na výběr. Když budete dost rychlí, svůj vzduch si vybojujete. Ten nejlepší
se zachrání a doprovodí nás do tábora."
Zajatci
na sebe pohlédnou. Takže takhle to bude. Zachovat se sobecky a přežít. Vyměnit
život těch druhých za svůj. Použít jejich umírající tělo jako žebřík k životu.
"Tak,
Roberte, jak sis vybral?"
"Kripl
s nohou - to je můj favorit. Ruce má v pořádku, vyšplhá."
"Dobrá
volba. Ten tvůj starý nemá prsty, co? Volím nemocného, tomu nic nechybí."
"Platí!"
Lapkové
přikročí k činu. Zbývá posledních pár okamžiků. Nabrat vzduch do plic, dokud to
jde!
"Připravení?"
haleká Rob s nohou na jednom ze špalků.
"Věřte
mi," šeptají ústa horečně, "věřte mi, dokážeme to spolu."
"Teď!"
Půda
pod nohama zmizí a všichni věšení dočasně ohluchnou. Zoufalé máchání končetin,
krev pulzující ve spáncích, bolest a chrčení. Chumel těl v jednom kole. Barvy
před očima - jedna velká skvrna. Darsy, jsi to ty?
Samozřejmě,
že jsi!
Trup
se vzepne a povadlé svaly zkamení. Zachrání je, zachrání je oba! V trýznivé
křeči se vyhoupne výš. A výš! A zase výš!
Nohama,
rukama svírá ta těla. Poslední láskyplné objetí na cestu, ať už jste byli
kdokoli. Leťte jinam!
Tady už
je všechno jedno.
Blouznění
končí náhle. Snímají mu smyčku z krku. Nechce, ale už může zase dýchat. Ohavný
černý vzduch, hořký na patře, prosycený esencí života.
"Bravo,
zabijáku, ty ses teda předvedl!"
"Teda,
že sis na něj nevsadil, Robe! Tys neměl nejmenší tušení, co se v něm skrývá,
kamaráde…"
"Asi
má tuhej kořen, dědek."
"Asi
chce opravdu žít."
Tak
nakonec dostal odpověď: Z
otroka přeživším.
Beze
slova bere na záda břímě. Věnuje Robovi kývnutí, snad to pochopí. Pojďme dál!
A
jdou.