Gustaw Kolbe uvítal teplý podzim roku 1991 snad ještě o něco radostněji,
než většina jeho dosud žijících známých. Obvykle mu touto dobou volavky
mizívaly kdesi za obzorem, letos se však díky příznivým podmínkám rozhodly
setrvat o něco déle a Kolbe tak mohl nerušeně pozorovat jejich rojení na
mělčinách. S oblibou sedával na verandě svého všemožně pospravovaného přístřeší
a zřídkakdy odtrhl unavené oči od dalekohledu. Snažil se nevnímat rostoucí třes
v rukou, který přicházel s věkem.
Miloval volavky a už teď si po nich stýskal. Dlouhé tenké nožky, brodící se povlakem napitého listí na hladině, zobák jako pinzeta, trpělivě rejdící po dně, i popelavé peří, honosící se jemným matným leskem, jež mu propůjčovaly hřejivé paprsky; nezměnily se. Vypadaly stále stejně - tak vznešeně a nedotčeně - po celých dlouhých šedesát let a starý pán si tak mohl snáze vybavit podobu svého otce, který tehdy ještě sedával po jeho boku. V poslední době tak činil o poznání častěji než kdykoli dřív a pohled do kukátek dalekohledu býval též o poznání rozmazanější.
"Noviny, pane Kolbe!" zahlaholil pošťák u branky, když si povšiml skroucené postavy na schodech.
"Dík," stařík si otřel vlhké tváře a odložil svůj dalekohled na zábradlí. "Píšou něco?"
"Vždycky něco píšou, ale důležitější je, co se děje tady. Teda, ten novej… to jste si zase dal!" zahalekal bodře listonoš, podkopl stojan a zamířil si to na maličkém motocyklu k lesu. Co si dal, už se Kolbe nedozvěděl. Přeptá se ho zítra.
Ten novej měl být podle všeho Němec, který si pronajal sousední chatku na jméno Gottfried Haas. Byl to kus chlapa - mlčenlivý pořízek s neupraveným hnědým plnovousem, a jak si Kolbe stačil všimnout přes cíp košile, také dost potetovaný. Polsky ovšem hovořil zcela plynně a nezdálo se, že by měl v úmyslu působit potíže. Byli tu i horší.
K večeru, kdy sluneční kotouč vrhal po kraji už jen mihotavé rudozlaté
plaménky, které si tak rozuměly se záplavou zbarvených střapatých korun, Kolbe
oknem v předsíni zpozoroval drobnou postavu, kradoucí se po pěšině podél břehu.
Poskakovala bezradně kolem kaluží a podpatky se jí co chvíli vnořily hluboko do
rozměklého bahna. Nebylo pochyb: Gottfried Haas má důvěrnou návštěvu.
Slečnu Karinu už Kolbe dobře znal. V teplých měsících ji vídal na odpočívadle po cestě do města nebo se potulovat po kraji vozovky. Jednou se jí dokonce sám bláhově otázal, zdali snad nechce někam svézt. Navrhla mu, aby zastavil u nejbližší doubravy a dotkla se ho na nepatřičných místech. Tak teprve pochopil svůj omyl a při dalších cestách už zanechal Karinu svému osudu.
To jsem si vpravdě zase dal, pomyslel si Kolbe a sledoval, jak za dívkou zapadly dveře.
Ti dva nadělají kraválu, že by to vzbudilo i mrtvýho, povzdechl si a s notným úsilím se vyštrachal zpátky na žilnaté nohy. Zauvažoval, jestli se mu podaří najít ztracený noční klid na dně některé z lahví, a s basou piv v rukou a otvírákem v zubech se došoural na verandu.
Tak na tebe, kamaráde, a na všechny další, co nemůžou usnout, pozvedl lahev směrem ke světlu na druhé straně jezera. Ať nemáš zejtra chrapot jako já.
Nadcházejícího dne dorazil pošťák o něco dříve a spiklenecky mrkl na
Kolbeho, který se právě svíjel nad rozrytým záhonem.
"Teda, ty záda mě zase berou," zachroptěl stařík.
"Zase jste měl půlnoční hlídku, co?"
"Kdyby jen půlnoční… Jak jste to věděl, mladej pane?"
"Jak jsem věděl… co?"
"No včera, o tom Němčourovi. Že bude celou noc dovádět s jednou z těch stopařek. Toho mi byl čert dlužen."
"Páni," zasmál se chlapík a odhalil své lehce zažloutlé přední zuby. "To jsem teda nevěděl. Něco podobného se ale dalo čekat. Nedělejte, že netušíte, kdo to je, pane Kolbe!"
"Hm?" napřímil se s prasknutím Kolbe.
"Gottfried Haas - vám to jméno vážně nic neříká?"
"Vážně ne."
"A co takhle Bogusław Krasinski? Toho snad musíte znát."
"Není to nějakej malíř?"
"Byl, pane Kolbe, byl. Než ho támhleten zabil!" ukázal pošťák směrem k sousední chatce.
Kolbe pozdvihl obočí.
Miloval volavky a už teď si po nich stýskal. Dlouhé tenké nožky, brodící se povlakem napitého listí na hladině, zobák jako pinzeta, trpělivě rejdící po dně, i popelavé peří, honosící se jemným matným leskem, jež mu propůjčovaly hřejivé paprsky; nezměnily se. Vypadaly stále stejně - tak vznešeně a nedotčeně - po celých dlouhých šedesát let a starý pán si tak mohl snáze vybavit podobu svého otce, který tehdy ještě sedával po jeho boku. V poslední době tak činil o poznání častěji než kdykoli dřív a pohled do kukátek dalekohledu býval též o poznání rozmazanější.
"Noviny, pane Kolbe!" zahlaholil pošťák u branky, když si povšiml skroucené postavy na schodech.
"Dík," stařík si otřel vlhké tváře a odložil svůj dalekohled na zábradlí. "Píšou něco?"
"Vždycky něco píšou, ale důležitější je, co se děje tady. Teda, ten novej… to jste si zase dal!" zahalekal bodře listonoš, podkopl stojan a zamířil si to na maličkém motocyklu k lesu. Co si dal, už se Kolbe nedozvěděl. Přeptá se ho zítra.
Ten novej měl být podle všeho Němec, který si pronajal sousední chatku na jméno Gottfried Haas. Byl to kus chlapa - mlčenlivý pořízek s neupraveným hnědým plnovousem, a jak si Kolbe stačil všimnout přes cíp košile, také dost potetovaný. Polsky ovšem hovořil zcela plynně a nezdálo se, že by měl v úmyslu působit potíže. Byli tu i horší.
Slečnu Karinu už Kolbe dobře znal. V teplých měsících ji vídal na odpočívadle po cestě do města nebo se potulovat po kraji vozovky. Jednou se jí dokonce sám bláhově otázal, zdali snad nechce někam svézt. Navrhla mu, aby zastavil u nejbližší doubravy a dotkla se ho na nepatřičných místech. Tak teprve pochopil svůj omyl a při dalších cestách už zanechal Karinu svému osudu.
To jsem si vpravdě zase dal, pomyslel si Kolbe a sledoval, jak za dívkou zapadly dveře.
Ti dva nadělají kraválu, že by to vzbudilo i mrtvýho, povzdechl si a s notným úsilím se vyštrachal zpátky na žilnaté nohy. Zauvažoval, jestli se mu podaří najít ztracený noční klid na dně některé z lahví, a s basou piv v rukou a otvírákem v zubech se došoural na verandu.
Tak na tebe, kamaráde, a na všechny další, co nemůžou usnout, pozvedl lahev směrem ke světlu na druhé straně jezera. Ať nemáš zejtra chrapot jako já.
"Teda, ty záda mě zase berou," zachroptěl stařík.
"Zase jste měl půlnoční hlídku, co?"
"Kdyby jen půlnoční… Jak jste to věděl, mladej pane?"
"Jak jsem věděl… co?"
"No včera, o tom Němčourovi. Že bude celou noc dovádět s jednou z těch stopařek. Toho mi byl čert dlužen."
"Páni," zasmál se chlapík a odhalil své lehce zažloutlé přední zuby. "To jsem teda nevěděl. Něco podobného se ale dalo čekat. Nedělejte, že netušíte, kdo to je, pane Kolbe!"
"Hm?" napřímil se s prasknutím Kolbe.
"Gottfried Haas - vám to jméno vážně nic neříká?"
"Vážně ne."
"A co takhle Bogusław Krasinski? Toho snad musíte znát."
"Není to nějakej malíř?"
"Byl, pane Kolbe, byl. Než ho támhleten zabil!" ukázal pošťák směrem k sousední chatce.
Kolbe pozdvihl obočí.
"Odkud myslíte, že má ta tetování? Skoro dvacet let seděl, než ho v
osmdesátém devátém amnestovali. Třicet tři ran kuchyňským nožem a víte proč?
Haas tehdy tvrdil, že mu Krasinsky - ten malíř - přebral ženu. Nevím, kdo mu to
věří, Krasinsky byl přeci podstatně starší. Ačkoli… šediny taky dokreslují
charisma. Co myslíte?"
"Mně je to asi celkem jedno," mávl nad tím Kolbe rukou.
"Vám možná jo, ale mně nic z toho tedy úplně jedno není. Trestanec - mimochodem teď mu vezu tenhle balík; co myslíte, že to je? - si tu válí šunky u jezera a užívá si s lehkými, no říkejte si, co chcete, ale mně se to nelíbí. Osmnáct let je podle mě málo, a když už, měl by aspoň dělat, prevít. No nic, pádím. Ať se vám ta záda spraví!"
Kolbe si zamyšleně přejel prsty po pichlavém strništi a pozoroval, jak se pošťák i s velkým plochým balíkem vzdaluje.
Trestanec, zabručel nevěřícně a zasekl rýč hluboko do hlíny.
Kolem poledního opět zaujal své oblíbené místo na verandě a rozjímaje nad
počasím zakousl něco malého k snědku. Západní horizont lemovaly drobné šedobílé
čmouhy, jinak se obloha zdála docela čistá, kam až oko dohlédlo. Stařík si
spokojeně olízl mastné prsty a sáhl po dalekohledu, aby zkontroloval ptactvo.
Upoutal ho nezvyklý třpyt na protějším břehu. Zamžoural do kukátka, aby se přesvědčil, zda ho zrak nešálí. Za trojnožkou se krčil muž a jeho tlustá čočka metala Kolbemu do oken prasátka.
Kolbe se zaklínil lokty do rýhy v desce stolu, aby zmírnil chvění, a zakroutil okulárem. Vypadalo to jako jedna z těch věciček, které se teď čerstvě dostávaly na trh. Pořídit si takový teleobjektiv muselo stát celé jmění. S tím by se daly fotit obrázky, panečku!
Mohl by dát muži slevu na nájemném, kdyby se uvolil udělat mu extra pár snímků volavek nad krb. Hned by se přes rok žilo veseleji!
Zítra bude výprava, pokýval rozježenou hlavou a vylovil z vypité basy poslední lahev, na kterou už mu v noci nezbývaly síly.
Jak napovídalo neblahé tušení, pro nějž se Kolbe rozhodl dát si po obědě
dvacet, slečna Karina přicupitala podél břehu někdy kolem osmé, tak jako
předešlého dne. Haas seděl před vchodem a potetované paže měl opřené o kolena.
Podmračeně si měřil zlátnoucí obzor a příchozí zaregistroval, teprve až
přistoupila téměř k němu. Nebyl ve své kůži.
Když se ho Karina pokusila potěšit, nevraživě se od ní odtáhl a šel nejprve pro lahev medoviny a dvě skleničky.
Kolbe až do tmy sledoval, jak si ti dva něco špitají v šeru. Nakonec přelétl pohledem po světélku na druhém břehu a odebral se do postele.
Stejný nápad měli nedlouho na to i Haas s Karinou, a tak byl Kolbe opět nucen poslouchat kromě cvrčků a kobylek také hlasité vzdechy a smích. Po půl hodině se natáhl na polici, ucpal si uši vatou a schoulil se čelem ke zdi.
Trestanec, zafuněl nevrle a myslel už zase jen na volavky.
Sešlé kosti dostávaly každou bezesnou nocí pořádně zabrat a stařík si toho
byl vědom. Přesto se k ránu vyštrachal z postele a přemohl únavu hrnkem černé
kávy, kterou si tu šetřil pro zvláštní příležitosti.
Venku bylo poměrně chladno.
Však se zahřeju, pomyslel si a natáhl si pevné boty.
"Zatraceně!" zaklel, když stanul před vchodem chatky s odlupující
se fasádou, a zalomcoval klikou.
Uvnitř byla tma.
Roztrpčen svou smůlou, že fotografa nezastihl doma, se Kolbe vydal na zpáteční cestu. Údy ho bolely jako čert, jen co však po návratu zahlédl nepohodlného souseda před domem, posbíral v sobě poslední síly a dobelhal se k plotu, aby mu vyčinil. Vysedává si tu jako pán a nebere ohledy na nikoho a na nic. Však já s ním zatočím!
Gottfried Haas, v plné své výšce, trčel uprostřed zahrady, jako by ho tam někdo vytesal. Nezdálo se, že by mu hudrující stařík stál za jediný pohled. Vlastně to působilo, že snad ani jeho příchod nezaznamenal.
"Koukejte, se mnou se dá vycházet," funěl Kolbe, "ale co je moc, je příliš! Takový chování nemůžu tolerovat! Smlouva o podnájmu hovoří jasně, a pokud se jí nebudete držet, není jinýho východiska, než - "
Haas pomalu a docela nepřítomně otočil hlavu k plotu, odkud se spílání neslo. Oči měl doširoka rozevřené a chřípí se mu chvělo. Vypadal, jako by právě zahlédl ducha.
"Co je vám?" zakoktal Kolbe.
Haas na moment zaostřil na starcovu roztřesenou tvář, pak ale jeho zrak opět putoval kamsi k nebesům a zalesněným kopcům na druhém břehu jezera. Na cestě za domem někdo nastartoval auto.
"To není možné," utrousil Haas na půl úst a zamířil nazpět do chatky.
To není možné.
"Doufám, že si rozumíme!" zvolal ještě Kolbe, značně vyveden z míry. Odpovědi se nedočkal.
Sousedovo podivné chování nebylo ani z daleka tou nejzvláštnější věcí,
která se toho dne přihodila. Kolbe popravdě ani neočekával, že by si umanutý
kriminálník vzal jeho výtku k srdci, proto ho více než překvapilo, když už
nikdo další - vyjma pošťáka - do blízkosti chatek až do tmy nezavítal. Karina
nepřišla. V zátoce vládlo takové ticho, že bylo slyšet zase jen cvrčky a sem
tam i šplouchání rybích ocásků.
Všude vládla nepříjemná tma. Zenit zakryla těžká mračna a nikdo najednou neměl náladu vysedávat venku. Haas zhasl lampičku kolem půl desáté. Kolbe roztáhl závěsy, protože měsíc, který mu věčně zářil do oken, byl ten tam. Také světlo z příbytku záhadného fotografa zmizelo. Snad i on konečně bude moci klidně spát.
Nikdo však té noci klidně nespal.
K půlnoci Kolbe procitl v děsivé křeči.
Zdálo se, jako by jekot a údery, jež ho ve spaní přepadly, pokračovaly i ve
stavu bdění. Marně se snažil ten randál vyklepat z hlavy. Tahal se za vlasy a
zuřivě mrkal, dokud nenabyl nejhoršího zjištění: je to skutečné!
Všechno to šlo od Haasovy chatky.
Kolbe se málem přerazil, když ve tmě hrábl oběma rukama po svítilně na polici a neuvědomil si, že mu v cestě stojí prázdná basa od piva. Zacinkalo to pořádně - až by se člověku zježily vlasy na hlavě -, ale starý pán měl co dělat, aby rozdýchal tupou bolest v levé noze, do níž se kopnul.
"Co se to tam děje?" zavolal rozčileně, poté co konečně vyklopýtal z domu.
Mihotavý kužel svítilny odhaloval jen zlomek zorného pole a nedosahoval ani tak daleko, aby mohl Kolbe určit, jestli se v chatce nebo před ní něco semlelo. I přes nepotlačitelnou nechuť však neohroženě zamířil přímo ke zdroji nočního ruchu.
"Pane Haas? Jste v pořádku?"
Teď teprve rozeznával černočernou mezeru mezi futry. Dveře byly rozšklebené jako ústa v němém úleku; shodou okolností právě jako ta Kolbeho ústa.
Zatracená práce! Někde tu musí být vypínač, zauvažoval správce a zašátral volnou rukou po stěně těsně u vstupu. A skutečně. Cosi tiše cvaklo a místnost se zalila světlem.
Gottfried Haas ležel na rozkládacím gauči v nepřirozené poloze. Nahé potetované tělo, jako by ustrnulo v posmrtném svíjení, obtáčelo zčernalou károvanou deku - či snad deka obtáčela tělo? - a třpytilo se krvavými stružkami, jako když se z hory dere na povrch a vyvěrá všemi puklinami a proláklinami zkažená podzemní voda.
Rukojeť kuchyňského nože vyčuhovala zpod přikrývky. Krev, která z ní dramaticky odkapávala, tvořila velkou rudou mapu na lněném malířském plátně na zemi pod pohovkou. Naaranžovali to pěkně, jen co je pravda!
Policie dorazila do půl hodiny.
Podmračené tváře strážců zákona, rojících se na přilehlé silnici, dokreslovalo
zlověstné hřmění, jež se rozezvučelo nad jejich hlavami. Pachatel mohl být
nedaleko, ale hledat ho v takovém nečasu… šílenství! Většina příchozích zůstala
v nejbližším okolí.
"Chcete říct, že je to tentýž Gottfried Haas, jako - "
Kolbe přikývl. "Jo. A někdo mu to konečně pěkně spočítal."
"A na to jste přišel jak?" měřil si ho přísně vyšetřovatel - ten ze všech nejzakaboněnější.
"Viděl jsem to plátno. Muselo mu přijít poštou před dvěma dny. Snad vám to pomůže," pokrčil Kolbe ztrápeně rameny a přesunul se k sobě.
Nemohl se zbavit myšlenky, která musela zajisté vrtat v hlavě i všem okolo, ale nikdo nebyl takový blázen, aby ji vyslovil nahlas. Dobře si povšiml, že dříve bílá plocha, nyní nasáklá krví, nebyla ani prve tak úplně nedotčená. Pár tahů štětcem i náčrtek a především charakteristický podpis v pravém dolním rohu, vedené tužkou, nemohly patřit nikomu jinému než zesnulému malíři. Dosud nedokončené, neznámé, zapomenuté a dost možná poslední dílo v životě Bogusława Krasinskeho právě teď a tady, v jedné z dřevěných roubenek u Kašubských jezer, smáčela krev jeho vraha.
"Třicet tři ran kuchyňským nožem a víte proč?"
Kolbe se ani nesnažil skvrny na obnaženém těle počítat. Zdálo se to tak výmluvné. Oko za oko.
Již časně z rána se chatová kolonie
nacházela v obležení všetečných novinářů. Správce nepochyboval o tom, že onen
sdílný informátor, který sešlost svolal, nosí služební odznak. Kdybych to byl býval věděl, mohlo z toho aspoň něco kápnout, zanaříkal
si. Takhle mu nezbývalo než celý den poposedávat za staženými roletami a trpět
opětovné drnčení zvonku. Naštěstí po většinu dne mírně krápalo a mohl se tak
bez výčitek zaobírat drobnými domácími pracemi.
Nález mrtvého v něm ani zdaleka nevzbudil tak silné emoce, jak se původně domníval, spíš by své dobrodružství přirovnal k nepěkné noční můře. Je působivá, jen dokud ji prožíváte.
Necítil se v ohrožení - co by také ve svém věku a bez rodiny mohl ještě ztratit? -, cítil se rozladěný. Bolest v zádech se z toho věčného handrkování akorát stupňovala a palec na levé noze ošklivě natekl. A do toho tamti venku. Už aby to všechno vzal čert.
Gustaw Kolbe se nikdy nezaobíral
událostmi, které se ho příliš netýkají, více než je zdrávo, přesto si čerstvý
výtisk novin, jejž obdržel z ruky konsternovaného pošťáka, nakonec něčím
zasloužil jeho zvláštní pozornost. Titulek na úvodní straně prakticky znal už
předem, ilustrační fotografie v pravém sloupci mu ovšem vyrazila dech. Okamžitě
si vybavil Haasovo podivné počínání, jehož byl večer před vraždou svědkem.
Náhle začínal chápat a zároveň chápat přestával.
"To není možné" - jak výstižně řečeno!
Doufaje, že se jen pomýlil, zuřivě zalistoval v seznamu hostů. Všechno odpovídalo. Muž na druhé straně jezera, záhadný fotograf s teleobjektivem na trojnožce, ten, který do noci svítil, a rovněž ten, který správci při prvním setkání pořád tak nápadně někoho připomínal, se podepsal do návštěvní knihy jménem Krasinski!
Chata na druhém břehu byla opět
opuštěná. Tentokrát nadobro.
Kolbe v mírném předklonu popadal dech a zíraje do oken zaháněl mžitky před očima. Po dlouhé době skutečně běžel. Nepomohl si. Podivný návštěvník se vypařil doslova jako duch.
"Nemáte zapalovač?" ohlásila se zčistajasna osoba za jeho shrbenými zády, až nadskočil.
Stála na útlých nožkách na malém parkovišti před vstupem a v ruce třímala krabičku s varovným nápisem, spravujícím o hrozbě rakoviny.
"Karino, vy jste mi dala! Co že, zapalovač? Myslím, že mám," přistoupil k ní a vložil si také jednu z cigaret do úst. "Trocha nikotinu mě vzpruží, že jo?"
"Není spravedlivé, co se stalo," řekla zcela bez obalu a foukla mu kouř do tváře.
"Váš názor?"
"Nemyslete si, že mě zajímá jen souložení."
"To si nemyslím."
"Bavili jsme se s Gottfriedem dlouho na to, abych věděla, že to byl v nitru slušnej chlap. Všechno to odnesl a k tomu ho ještě dost očernili, a ten malíř, ten jako by byl svatej. Že se choval jako dobytek a platil alimenty třem různým ženským už nikde nenapíšou. A určitě jich bylo i víc. Gottfried svoji ženu miloval, a proto šel sedět? Že si to vyříkal s grázlem, co mu ji přebral? No co je?"
V očích jí plály malé rozhořčené ohníčky a Kolbeho zdvižená paže tomu nijak nepřidala.
"Už nic neříkejte, Karino," pravil správce zamyšleně. "Omluvte mě a… děkuju."
Zanechal překvapenou Karinu s rozhozenýma rukama stát a nedopalek jemně zasyčel, jak se skutálel do jedné z kaluží.
Justyna Wendova, četl jako u vytržení
Gustaw Kolbe drobný sloupeček po kraji novin, se stala další obětí Haasova řádění
v roce 1972, jak uvádí její syn a rovněž přímý potomek zesnulého Bogusława
Krasinskeho, Adam Wende, jemuž bylo v té době sedmnáct let.
Adam Wende, žije v současnosti ve Varšavě, kde jsme ho před dvěma lety oslovili, abychom si vyslechli jeho názor na vyhlášení amnestie, která se zasloužila o to, že se vrah jeho otce, potažmo i jeho matky nachází opět na svobodě.
I přes neblahé zprávy se jediný známý potomek slavného malíře stále zasazuje o to, aby se na jméno Bogusława Krasinskeho nezapomnělo. Pro neuvěřitelnou podobu se svým otcem se stal živoucí památkou na nehynoucího umělce.
Kolbe mrštil novinami zpátky na stůl. V roce 1972 bylo Adamovi sedmnáct. Musí teď být stejně starý jako malíř v době své smrti… Tak přece: je to možné.
Zcela automaticky sáhl po telefonu a vytočil číslo na policii. S pohledem upřeným ven na strakaté koruny listnáčů podél břehu za tichého pípání vyčkával na lince. Hladina jezera se třpytila jako nějaký vzácný drahokam a v dáli nad lesními stráněmi právě mizely odlétající volavky.
Kdybych je tak mohl zavolat zpátky, posmutněl. Ztrácely se v nedohlednu, stejně jako se kdysi ztratila i jeho víra ve spravedlnost. Čas strávený tam v tom pradávném věku mládí se svým milovaným otcem už mu připomínaly jenom ony. Připomínaly mu mnohé - i tu neskutečnou bolest a bezmoc, když se dozvěděl, že muž, kterého si tak vážil, padl za oběť nacistům. Bez šance na spravedlnost… Celé věky to v něm zůstalo.
"Vám možná jo, ale mně nic z toho tedy úplně jedno není. Trestanec - mimochodem teď mu vezu tenhle balík; co myslíte, že to je? - si tu válí šunky u jezera a užívá si s lehkými, no říkejte si, co chcete, ale mně se to nelíbí. Osmnáct let je podle mě málo, a když už, měl by aspoň dělat, prevít. No nic, pádím. Ať se vám ta záda spraví!"
Kolbe si zamyšleně přejel prsty po pichlavém strništi a pozoroval, jak se pošťák i s velkým plochým balíkem vzdaluje.
Trestanec, zabručel nevěřícně a zasekl rýč hluboko do hlíny.
Upoutal ho nezvyklý třpyt na protějším břehu. Zamžoural do kukátka, aby se přesvědčil, zda ho zrak nešálí. Za trojnožkou se krčil muž a jeho tlustá čočka metala Kolbemu do oken prasátka.
Kolbe se zaklínil lokty do rýhy v desce stolu, aby zmírnil chvění, a zakroutil okulárem. Vypadalo to jako jedna z těch věciček, které se teď čerstvě dostávaly na trh. Pořídit si takový teleobjektiv muselo stát celé jmění. S tím by se daly fotit obrázky, panečku!
Mohl by dát muži slevu na nájemném, kdyby se uvolil udělat mu extra pár snímků volavek nad krb. Hned by se přes rok žilo veseleji!
Zítra bude výprava, pokýval rozježenou hlavou a vylovil z vypité basy poslední lahev, na kterou už mu v noci nezbývaly síly.
Když se ho Karina pokusila potěšit, nevraživě se od ní odtáhl a šel nejprve pro lahev medoviny a dvě skleničky.
Kolbe až do tmy sledoval, jak si ti dva něco špitají v šeru. Nakonec přelétl pohledem po světélku na druhém břehu a odebral se do postele.
Stejný nápad měli nedlouho na to i Haas s Karinou, a tak byl Kolbe opět nucen poslouchat kromě cvrčků a kobylek také hlasité vzdechy a smích. Po půl hodině se natáhl na polici, ucpal si uši vatou a schoulil se čelem ke zdi.
Trestanec, zafuněl nevrle a myslel už zase jen na volavky.
Venku bylo poměrně chladno.
Však se zahřeju, pomyslel si a natáhl si pevné boty.
Uvnitř byla tma.
Roztrpčen svou smůlou, že fotografa nezastihl doma, se Kolbe vydal na zpáteční cestu. Údy ho bolely jako čert, jen co však po návratu zahlédl nepohodlného souseda před domem, posbíral v sobě poslední síly a dobelhal se k plotu, aby mu vyčinil. Vysedává si tu jako pán a nebere ohledy na nikoho a na nic. Však já s ním zatočím!
Gottfried Haas, v plné své výšce, trčel uprostřed zahrady, jako by ho tam někdo vytesal. Nezdálo se, že by mu hudrující stařík stál za jediný pohled. Vlastně to působilo, že snad ani jeho příchod nezaznamenal.
"Koukejte, se mnou se dá vycházet," funěl Kolbe, "ale co je moc, je příliš! Takový chování nemůžu tolerovat! Smlouva o podnájmu hovoří jasně, a pokud se jí nebudete držet, není jinýho východiska, než - "
Haas pomalu a docela nepřítomně otočil hlavu k plotu, odkud se spílání neslo. Oči měl doširoka rozevřené a chřípí se mu chvělo. Vypadal, jako by právě zahlédl ducha.
"Co je vám?" zakoktal Kolbe.
Haas na moment zaostřil na starcovu roztřesenou tvář, pak ale jeho zrak opět putoval kamsi k nebesům a zalesněným kopcům na druhém břehu jezera. Na cestě za domem někdo nastartoval auto.
"To není možné," utrousil Haas na půl úst a zamířil nazpět do chatky.
To není možné.
"Doufám, že si rozumíme!" zvolal ještě Kolbe, značně vyveden z míry. Odpovědi se nedočkal.
Všude vládla nepříjemná tma. Zenit zakryla těžká mračna a nikdo najednou neměl náladu vysedávat venku. Haas zhasl lampičku kolem půl desáté. Kolbe roztáhl závěsy, protože měsíc, který mu věčně zářil do oken, byl ten tam. Také světlo z příbytku záhadného fotografa zmizelo. Snad i on konečně bude moci klidně spát.
Nikdo však té noci klidně nespal.
Všechno to šlo od Haasovy chatky.
Kolbe se málem přerazil, když ve tmě hrábl oběma rukama po svítilně na polici a neuvědomil si, že mu v cestě stojí prázdná basa od piva. Zacinkalo to pořádně - až by se člověku zježily vlasy na hlavě -, ale starý pán měl co dělat, aby rozdýchal tupou bolest v levé noze, do níž se kopnul.
"Co se to tam děje?" zavolal rozčileně, poté co konečně vyklopýtal z domu.
Mihotavý kužel svítilny odhaloval jen zlomek zorného pole a nedosahoval ani tak daleko, aby mohl Kolbe určit, jestli se v chatce nebo před ní něco semlelo. I přes nepotlačitelnou nechuť však neohroženě zamířil přímo ke zdroji nočního ruchu.
"Pane Haas? Jste v pořádku?"
Teď teprve rozeznával černočernou mezeru mezi futry. Dveře byly rozšklebené jako ústa v němém úleku; shodou okolností právě jako ta Kolbeho ústa.
Zatracená práce! Někde tu musí být vypínač, zauvažoval správce a zašátral volnou rukou po stěně těsně u vstupu. A skutečně. Cosi tiše cvaklo a místnost se zalila světlem.
Gottfried Haas ležel na rozkládacím gauči v nepřirozené poloze. Nahé potetované tělo, jako by ustrnulo v posmrtném svíjení, obtáčelo zčernalou károvanou deku - či snad deka obtáčela tělo? - a třpytilo se krvavými stružkami, jako když se z hory dere na povrch a vyvěrá všemi puklinami a proláklinami zkažená podzemní voda.
Rukojeť kuchyňského nože vyčuhovala zpod přikrývky. Krev, která z ní dramaticky odkapávala, tvořila velkou rudou mapu na lněném malířském plátně na zemi pod pohovkou. Naaranžovali to pěkně, jen co je pravda!
"Chcete říct, že je to tentýž Gottfried Haas, jako - "
Kolbe přikývl. "Jo. A někdo mu to konečně pěkně spočítal."
"A na to jste přišel jak?" měřil si ho přísně vyšetřovatel - ten ze všech nejzakaboněnější.
"Viděl jsem to plátno. Muselo mu přijít poštou před dvěma dny. Snad vám to pomůže," pokrčil Kolbe ztrápeně rameny a přesunul se k sobě.
Nemohl se zbavit myšlenky, která musela zajisté vrtat v hlavě i všem okolo, ale nikdo nebyl takový blázen, aby ji vyslovil nahlas. Dobře si povšiml, že dříve bílá plocha, nyní nasáklá krví, nebyla ani prve tak úplně nedotčená. Pár tahů štětcem i náčrtek a především charakteristický podpis v pravém dolním rohu, vedené tužkou, nemohly patřit nikomu jinému než zesnulému malíři. Dosud nedokončené, neznámé, zapomenuté a dost možná poslední dílo v životě Bogusława Krasinskeho právě teď a tady, v jedné z dřevěných roubenek u Kašubských jezer, smáčela krev jeho vraha.
"Třicet tři ran kuchyňským nožem a víte proč?"
Kolbe se ani nesnažil skvrny na obnaženém těle počítat. Zdálo se to tak výmluvné. Oko za oko.
Nález mrtvého v něm ani zdaleka nevzbudil tak silné emoce, jak se původně domníval, spíš by své dobrodružství přirovnal k nepěkné noční můře. Je působivá, jen dokud ji prožíváte.
Necítil se v ohrožení - co by také ve svém věku a bez rodiny mohl ještě ztratit? -, cítil se rozladěný. Bolest v zádech se z toho věčného handrkování akorát stupňovala a palec na levé noze ošklivě natekl. A do toho tamti venku. Už aby to všechno vzal čert.
"To není možné" - jak výstižně řečeno!
Doufaje, že se jen pomýlil, zuřivě zalistoval v seznamu hostů. Všechno odpovídalo. Muž na druhé straně jezera, záhadný fotograf s teleobjektivem na trojnožce, ten, který do noci svítil, a rovněž ten, který správci při prvním setkání pořád tak nápadně někoho připomínal, se podepsal do návštěvní knihy jménem Krasinski!
Kolbe v mírném předklonu popadal dech a zíraje do oken zaháněl mžitky před očima. Po dlouhé době skutečně běžel. Nepomohl si. Podivný návštěvník se vypařil doslova jako duch.
"Nemáte zapalovač?" ohlásila se zčistajasna osoba za jeho shrbenými zády, až nadskočil.
Stála na útlých nožkách na malém parkovišti před vstupem a v ruce třímala krabičku s varovným nápisem, spravujícím o hrozbě rakoviny.
"Karino, vy jste mi dala! Co že, zapalovač? Myslím, že mám," přistoupil k ní a vložil si také jednu z cigaret do úst. "Trocha nikotinu mě vzpruží, že jo?"
"Není spravedlivé, co se stalo," řekla zcela bez obalu a foukla mu kouř do tváře.
"Váš názor?"
"Nemyslete si, že mě zajímá jen souložení."
"To si nemyslím."
"Bavili jsme se s Gottfriedem dlouho na to, abych věděla, že to byl v nitru slušnej chlap. Všechno to odnesl a k tomu ho ještě dost očernili, a ten malíř, ten jako by byl svatej. Že se choval jako dobytek a platil alimenty třem různým ženským už nikde nenapíšou. A určitě jich bylo i víc. Gottfried svoji ženu miloval, a proto šel sedět? Že si to vyříkal s grázlem, co mu ji přebral? No co je?"
V očích jí plály malé rozhořčené ohníčky a Kolbeho zdvižená paže tomu nijak nepřidala.
"Už nic neříkejte, Karino," pravil správce zamyšleně. "Omluvte mě a… děkuju."
Zanechal překvapenou Karinu s rozhozenýma rukama stát a nedopalek jemně zasyčel, jak se skutálel do jedné z kaluží.
Adam Wende, žije v současnosti ve Varšavě, kde jsme ho před dvěma lety oslovili, abychom si vyslechli jeho názor na vyhlášení amnestie, která se zasloužila o to, že se vrah jeho otce, potažmo i jeho matky nachází opět na svobodě.
I přes neblahé zprávy se jediný známý potomek slavného malíře stále zasazuje o to, aby se na jméno Bogusława Krasinskeho nezapomnělo. Pro neuvěřitelnou podobu se svým otcem se stal živoucí památkou na nehynoucího umělce.
Kolbe mrštil novinami zpátky na stůl. V roce 1972 bylo Adamovi sedmnáct. Musí teď být stejně starý jako malíř v době své smrti… Tak přece: je to možné.
Zcela automaticky sáhl po telefonu a vytočil číslo na policii. S pohledem upřeným ven na strakaté koruny listnáčů podél břehu za tichého pípání vyčkával na lince. Hladina jezera se třpytila jako nějaký vzácný drahokam a v dáli nad lesními stráněmi právě mizely odlétající volavky.
Kdybych je tak mohl zavolat zpátky, posmutněl. Ztrácely se v nedohlednu, stejně jako se kdysi ztratila i jeho víra ve spravedlnost. Čas strávený tam v tom pradávném věku mládí se svým milovaným otcem už mu připomínaly jenom ony. Připomínaly mu mnohé - i tu neskutečnou bolest a bezmoc, když se dozvěděl, že muž, kterého si tak vážil, padl za oběť nacistům. Bez šance na spravedlnost… Celé věky to v něm zůstalo.
