Samorost

 

Objevil jsem v houští lesním

samorostlou ohavnost,

denně vážím cestu klestím

vzývat lepý samorost.

 

Ráno boží, noc se plíží:

černá a jak otravná,

chvátám lesem bez potíží

klást něžnosti do drahna.

 

Dřevo lysé, mdlé a bledé

trčí chtivě k nebesům,

noc se s nocí takto sejde,

dotýkám se šlach jak strun.

 

Vplétám tyto něžně, hravě

mezi suky, klíny, kličky,

stěží rozumět rozpravě

s dřevem vzácným pro špalíčky.

 

Splývám už s tou ohavností

podoben i břevnu dost,

houby lesní mízou hostí

břevno i ten samorost.