Reminiscence s Bella-donnou

Osamělé bloudění po stezkách, dnes již nastokrát prochozených, naučilo mě naslouchat krajině. Při toulkách, zavadiv o lecjakou pozoruhodnost, spojoval jsem si místa svých zastavení právě s tím či oním dobrodružstvím, jež se mi tam událo a vtisklo tak do paměti; a při návratech vzkypěla mi jakási romantická přitažlivost k oněm asociacím, třebaže kontury bezprostředních událostí nabyly povahy dávno poněkud vyrudlé. Leč vzpomínka, oživena akutní přítomností na místě svého vzniku, vytváří v hlavě nositelově pohnutí a dovoluje mu v útržcích prožít zásadní dojmy, zdánlivě pohřbené v čase. Stalo se tak mou osobní výstředností, že uvykl jsem si chodit stále na táž místa a volit tytéž stezky, které mi prve čímsi učarovaly, a to až dokud nevyčerpá se jejich magický účinek na mou osobu. Dále už tam chodím jen ze zvyku a sentimentu, ač neúnavný a nepoučitelně tvrdošíjný ve své posedlosti. Doufaje v nový návrat prožitku, postávám a fantazíruji. – A mluvím. Nejraději k neživým či pasivním adresátům; pokud tito totiž odpovídají, činí tak opětovně mými ústy. A v sobě se přece zrady hrozit nemusím!

„Kdes, ty moje vzpomínko?“ ptám se třeba. „Stále zde, jenom ne teď? Vyčerpalas všechnu svou sdílnost, či se snad ještě něčeho dočkám?“

„Počkej, počkej,“ klokotá v odpověď lesní pramen. „Jednou v mém proudu nalezneš, co ti chybí, stačí se sem vrátit.“ A takhle je to pokaždé.

Čekám tedy. – Vracím se a hledám!

Baže, divný to tulák, navštěvující se zalíbením svahy a propadliny v houštinách, smrduté mokřiny a vyschlá koryta, opuštěné boudy a kamenolomy, rumiště a spáleniště, stanoviště netčená i zapomenutá; a to celé jen pro připomínku srnčete, jež tu před časem pošlo, či aby prsty prohrábl půdu, kdysi tak posetou vraními oky!

Nález byliny, kořenu, kosti, prapodivné houby či šestinohé žoužele stává se mi rázem bodem určujícím křižovatku času – totiž jímavého momentu mé životní pouti – s prostorem, který mne při tom obepínal. Stává se opěrným patníkem, třebaže bylina dávno zvadla, kořen a kost zpráchnivěly a houbu i brouka rozklovala koroptev, když hledala něco k snědku. Z Lesa, z tohoto nevázaného proudění a vzdouvání živoucí energie, stává se optikou mé zvůle síť autonomních stavů mysli, bodů, jež konzervují událost, připisujíce jí nezpochybnitelný význam.

Nastává mé bloudění. Nevěda, kam mne nohy ponesou, drobnými křížky označím své pomníky na imaginární mapě a vyrazím na cestu. Spojnice trasy střídám s dionýskou ledabylostí, jako zhýralec harapanny v hampejzu; jsem na své vlastní pouti desperátem, jehož největším prokletím se stává nerozhodnost.

A zrovna tak jednou, zastaviv právě na rozcestí, zmítám se mezi dvěma cíli další cesty. Nevyzpytatelné prodlení! Pozoruji bílé stráně, polom a pařezy, zaplavené palčivým světlem, pozoruji ježaté mlází i vertikály vysokých smrčin, toulám se očima po moři šlahounů divokého býlí v chrastině vedle úvozu; a to všecko, abych nemusel čelit jí – svůdné ďáblici! Znám ji už a tuším ji po svém boku – jen otočit hlavu…  

Sedí tam na svém stinném plácku vedle cesty sledujíc mé počínání stovkou očí. Stovkou malých černých sluncí na dlouhých větevnatých lodyhách! Statné stonky čouhají za země jako z pukliny předpeklí a nikdy neumírají. V zimních měsících vídám je suché a sežehnuté mrazem, kterak se chystají, zrovna jako pták Fénix, na jaře zase povstat z vlastního popela. Zazelení se, obsypou stovkou úlisných poupat, fialových květů a nakonec hypnotických černých sluncí, hotových lapit mě do svých blyštivých tenat. Rok co rok jsem tak nedočkavý a netrpělivě vyhlížím, kdy se ty čertovské oči zase otevřou! Mé návštěvy u této rostliny jsou pak na denním pořádku – mám pro ni slabost, nepopírám. Také ona stala se mým patníkem, mým zastavením, křížkem v hlavě tulákově, svůdnicí hodnou svého rozcestí.

„Bella-donno,“ šeptávám jí něžně a přece s přídechem respektu, jenž mi rezonuje v hrdle. „Už jsem zase u tebe. Dívám se na tvé listy, protkané žilnatinou, hltám pohledem tvoje plody, obdivuji tě rovněž v tvé celistvosti, a přece jsi mi tak vzdálena! Můžu věčně přicházet a věčně na tebe patřit, ale nikdy nevstoupím do tvé jeskyně. Nikdy neproniknu do podstaty, kterou si tak bedlivě střežíš!“

„Střežím?“ ptává se mě rozpustile. „Střežím? Kdeže! Tážeš se s odpovědí téměř na jazyku!“

„Kde jest, ó Smrti, osten tvůj?“ odvětím svůdnici se smíchem, leč v hlase mi zaznívá cosi hořkosti a vyhýbavosti. „Promiň mi, Bella-donno, čeká mě dlouhá cesta a já musím!“ Přiměji neposlušné nohy k couvání a mávám té ďáblici, doufaje, že už mě nebude více přemlouvat. Ona si je ale vědoma své moci a mlčí, jen po mně blýská očima. Ví, že se vrátím.

A stalo se! Desperát, lapený v nerozhodnosti, upírá už zase zraky na svou pokušitelku. Tentokrát se neostýchám a oslovím ji v bláhovém žertu:

„Bella-donno, co tu prodlíváš?“

„Prodlévám v čekání,“ odpovídá mi. „Čekám tu na odvážné mládence, co si dovolí mě sebrat.“

„Ale proč hatit takovou krásu?“ třesu se rozčilením.

„Nechtěl jsi nikdy krásu pozřít? Vysát a polknout, tak aby tě naplnila a stala se tvou součástí? Nechtěl jsi být někdy objektem své vlastní touhy? Přiznej se: kolikrát už jsi zatoužil být ženou? A ne ledajakou! Vábivou a dráždivou, sladkou i hořkou, skvostně blyštivou a temnou zároveň! Dámou v černé krajce, co jí ze zelených očí kouká Smrt, když pokuřuje špičku. Jaká to číhavá dravost! Rafinovanost lišky na čekané. Půvab nočního motýla a prchavost volavky popelavé na obzoru! Pozřít tuto ženu by tě jistě zničilo. Ale touha, ta je větší, není-liž pravda?“

„Ano,“ přiznávám. „Uchvátit takovou ženu je víc než život!“ V sobě se zrady hrozit nemusím, opakuji si při tom poněkud přidušeně.

„Pak není čas na váhání,“ prohlásí Bella-donna. „Vidím tvou žádostivost! Tvé zřítelnice brzy obsáhnou celý Kosmos, jen aby spatřily stín svojí Animy, duši toužené krasavice!“

Přitakávám. Už vím, kam povede má další cesta: jsem lapen a zničen. Přistoupiv k rostlině, rozechvělými prsty utrhl jsem drobný plod. Je překvapivě měkký a kluzký na dotek, docela napitý mámivou šťavou.

„Má Bella-donno,“ posteskl jsem si, „ty víš, že já jsem ten nejodvážnější z mládenců,“ a přitiskl jsem si to sladké černé slunce na vyprahlé rty.

Odchod

Svinská jablka sbíral,

hýčkal oddénky zimolezů,

do propasti upřeně zíral,

pojídal kořínky na pařezu.

Ležel tam v trní a sípal,

když umíral,

a štkal –

larvy a mouchy už vítal,

vedly ho dál

v posthumní sál.

Pánu i čertovi spílal,

že nepřišel žádný z těch obrazů,

co v hlavě si urputně střídal

při pouti němé i při posezu.

Útržky života líbal,

už skoro spal,

nadobro stár –

brouky a červy už vídal,

nic se nebál,

byl jejich král.

Bezvládí

Les, jen les, klátivé řady stromů. Zašedlé kmeny smrků a sosen. Nedohledno nadohled.
    Nohy se pletou v úponcích, ostny hladce kloužou pod kůži. Bolest je podružná, hlavně teď nespadnout. Krok a krok, skok - pařez posloužil k odrazu. Klokotání na plicích dře útroby. Teď ale ne, teď nespadnout. Na cestě růžice zlámaných větví. Úhyb. Kotník se vklíní do mezery v kořenech. Škubnout a rozedřít ho do krve - jen propána nespadnout!
   Rána. Střela zasviští vzduchem. Protne suchý kmínek a zachrastí v mlází.
   Úlek strhne tělo z trajektorie. Odnese to spánek a pravé ucho, jak hlava škrtne o polom. Pískot a vír mžitek. Tlukot srdce. Vrány se vznesou nad korunami a točí se zmateně v kruhu. Zpátky na nohy!
  Stromy teď tmavnou a vzduchem se nese vlhkost. Svah jednoznačně určuje další směr. Vegetace je tu nezdravě černá. Větve obalené bahnem trčí ve snopcích. Ve vidlicích visí naplaveniny. Sešlapané pohorky dávno přestaly drhnout. Je čas přestat se ohlížet a soustředit se na ten spád. A na svůj dech. Klouže to jako čert. Výmoly a ostré haluze civí z úbočí po stovkách. Došlápnout špatně znamená konec - třísky mezi žebry a zkroucenou páteř.
   Šelest tam nahoře zvěstuje další ránu. Svist je tentokrát tak blízko, že zastavuje v žilách krev. Ale nohy stále běží, smysly stále vnímají. Probleskne myšlenka na žití. Vývrat poslouží jako dočasná skrýš.

  Stín nahoře na moment zacloní průzor ve větvoví. Třetí rána. Hlína létá vzduchem. Střela pronikne zábranou, ale nezasáhne. Stane se impulzem k dalšímu pokusu o útěk.
    Dva velké skoky do neznáma mezi kopřivy. Stráň se mění pod patami v břečku. Jede to dolů už všechno: tělo i chuchvalce uhnilých travin, obrovské černé pláty země i s kamením, i ta zasviněná pneumatika, co byla zaklíněná v kořenech. Dopad bude strašný. Přesto nezavírat víčka!
  Chladná voda probudí cévy. Nádech. Prsty dolují bahno z očí. Druhá ruka stále pod hladinou - konečně nalezne brýle a narazí je zpátky na nos. Nahoře mezi stromy ustane pohyb. Dolehne sem jen kovové cvaknutí.
  Tělo se kvapně vyvalí z vody, nohavice obalené mazlavou hmotou, hrne se strouhou stále níž. Další rána zazní, právě když přepadne přes nepovšimnutý okraj. Zatuchlá voda opět vycákne všemi směry. Podebrané kořeny roubí blátivou past - vymletou díru, jámu plnou marastu. Končetiny se cukají, chápou se volných haluzí na hladině. Mokřina se jímá nasát všechno v dosahu. Brzy vcucne tělo i nekončící přívaly tmavého listí.
   Hrudník se pomalu stahuje v bublajícím bahně a ústa lapají po dechu.
   Je pozdě. Oči se dívají do ústí hlavně.
   "Unavený kufy nikdy daleko neutečou," poznamená silueta. Pušku přehodí přes rameno, srovná si protézu na patře. "Polef ven, fffráči!"
   Nepříjemná předtucha. To šišlání ho bude budit ze sna ještě dlouho.
 
Na kraji sežrané smrčiny stojí bývalý statek s cihlovým štítem. S prázdnými okny a téměř zarostlým vjezdem působí ještě zlověstněji než les, kterým procházeli. Proklatá cesta plná nadávek a šťouchání do zad. Stanou u cíle, je tomu konec, ale za jakou cenu?
    Večerní oblohou se táhnou sivá oblaka a pohlcují poslední sluneční záři. Je ovšem dost světla, aby si uvyklé oči prohlédly všechno. Otevřený septik. Velký rám z trubek s háky a úvazy ke stahování. Potřísněná halda nádob na zápraží. Kolem vnitřností v kádi čenichá nemocná kočka s mladými. Sekyra plná střapců černých chlupů v husté krvavé kaši zase láká mravence. Letmý pohled na bulvy v misce. Pak dveře zapadnou.
    "Lehni!"
    Uposlechne.
    "Kfichtem dolu!"
    Ucítí podrážku holínky mezi lopatkami. Slyší šváby, jak ve tmě cupitají kolem. Škrtnutí sirkou. Záblesk a tma. Druhé škrtnutí. Knot svíčky jemně zasyčí. Intenzivně mrká a zahlédne hmyzí nožičky mizet v koutě.             Zápach zaútočí na nosní sliznici a způsobí krátké dávení.
    Špička holínky zajede do důlku mezi obratli. "Drv hubu!"
    Lovec pověsí pušku ke dveřím a sehne se. Ucítí jeho stisk.
    "Dej ruce."
    Zápěstí jsou stažena - nijak pečlivě, vykroutil by se - hřbety rukou k sobě, prsty trčí do prostoru. Bolestně vydechne a mírně s nimi hne. Musí to teď vypadat přirozeně! Pouta si sundá až pak.
    Zřejmě to vyšlo, lovec povolí sevření a zvedá se. Hledá něco na skříni.
    Ukazovák opatrně přejíždí po ledabylém uzlu. Tady to pak půjde povolit. Stačí zabrat a -
    Cosi kovového břinkne o zem. Ruce mu vecpou roubík do úst.
    "Nežvi."
    Lovec odjistí zahradní nůžky a vydoluje šmejdivý ukazovák z uzlu. Cvak.
    Hrknutí v hrudi a milion mžitek před očima. Na první moment se tomu nechce věřit.
    Cvak.
    Teď se dostaví bolest a horkost. Srdce pumpuje až k prasknutí.
    Cvak. Cvak. Cvak.
    Nateklé spánky a slzy v očích. Teplá krev na zádech.
    Cvak.
    Nevolnost. Štiplavá pachuť na jazyku. Hadr vsakuje žaludeční šťávy.
    Cvak. Cvak, cvak a křach! Nůžky vypověděly službu.
   "Jeden máš pro radoft."
   Nastřižený palec ohmatá hromádku prstů na zádech. Zvratky vyplaví hadr z úst. Nevidí na ně, před očima má nespočet barev. Hlava se musí každou chvíli rozskočit. Ruce k ničemu znamenají jistou smrt. Za život potkal mnoho nemohoucích a raněných, o všechny bylo postaráno, bylo to ovšem dávno. Dnes jsou mrtví.
   Zase nějaký šramot. Lovec podává ze skříně lahev s lihem. Ta všechny myšlenky dočasně rozptýlí. Dezinfekce a převaz brzy odříznou vědomí.
   Hodiny plynou. Probuzení v kóji s trochou slámy způsobí dočasnou dezorientaci. Otvory u stropu sem proniká denní světlo. Rozmazané částečky prachu víří prostorem a vytváří obrazce. Co chvíli přibývá nový fantaskní tvar. Dívat se, nechat se paralyzovat - bylo by to uklidňující. Realita ale volá po odpovědích. První kašel, pak polknout a zahnat šimrání v hrdle pomalým dýcháním. Kde skončily brýle?
   V přítmí leží jen miska s vodou a v ní kameny. Kameny? Po břiše kupředu. Je to pár vařených brambor. Zdali jsou poživatelné, lze ověřit jediným způsobem. Teď si teprve uvědomí svou tupost v rukou. Pahýlky zčernalé zaschlou krví čouhají zpod obinadla. Tep jde nahoru, kyselost v ústech. Další nával děsu. Včerejšek se nevyvedl. Vodu!
    Srkání je pomalé, chlemtat s pomocí jazyku rychlejší. Hlavou mu probleskne vzpomínka na Darsy. Byla by na pána pyšná. Brambory by očichala. On to dělat nebude.
  Den tráví zíráním do prachových skvrn. Představuje si ji, jak běhá podél stěny a vyskakuje k okénku u stropu. Zeď studí a tlačí do zad. Darsy kňučí a pije mu z misky. Fantomová bolest vystřeluje až do neviditelných konečků. Cítí na ranách Darsyin teplý jazyk. Poslouchá funění mokrého čumáku. Obrazce se vlní a všechno je to čím dál méně příjemné. Možná pomůže zavřít oči, jen přijít na to, jak se to dělá.
   Na chvíli tma a cizí hrubé ruce už mu zase rozevírají víčka.
   "Dělej, ukav bělmo."
  Puch. Krk se opět dáví. Už není pochyb, odkud se nese ten odporný máselný odér. Může se nadechnout, teprve když se lovec na moment odvrátí.
   "Dělej, teď pufu."
    Ovládnout se a nepoblít ho.
    "Mmm, růzová." Špinavé prsty šmejdí po dásni.
    Ovládnout se a nekousnout ho. Vydržet a čekat na příležitost.
    Lovec ho táhne do vedlejší místnosti. Darsy jde s nimi, ale na světle se ztrácí před očima. Strop je tu zvlhlý a usypaný. Pod ním zeje velká díra v podlaze. Zkvašené ovoce a zápach z výkalů.
    Ruce mu servou kalhoty.
    "Dělej!"
  Velice stěží vydoluje krapet toho, co mu leželo ve střevech. Lovec se k tomu sehne. Zkoumá konzistenci proužkem přeloženého papíru. Pak to málo, zřejmě spokojen, nahrne botou do díry.
   Odvede ho do kóje. Zbytek dne lovec není vidět ani slyšet. Povídal si se sebou a vztekle vyrazil do lesa pro další dřevo. Je tu teď klid. Nejlepší čas na útěk. Ale jak na to? Bezradnost. Nedokázala by to Darsy, nedokáže to ani její bezprstý pán.
  Čeká do tmy a strach přechází v žal. Její huňatá srst mu tak chybí. Samota v šeru na slámě je horší než všechno ostatní. Mámivé světelné výjevy dávno zmizely. Nahradily je stíny, kreslící ostré kontury po stěnách.
   Průvan.
  Odkud se bere průvan? A ten černý pruh u futer… Zaslechne škrabající tlapky zvenku na dveřích. Jsi to ty? Zvedá se na kolena. Sune se nevěřícně tam.
   Opravdu.
  Chodba je temná a pustá. Uprostřed zaschlé skvrny. Musí se tam sehnout a nějak sebrat brýle. Bolest pod obinadly. Ruce k ničemu. Další nával horka a bezmoci.
  Brýle sedí, teď neztrácet čas! Nedbalý věznitel se brzy vrátí a zjistí, že utekl. O nohy přece přijít nechce. Vrávorá obydlím. Zápach se stupňuje - tady bude ložnice. A tady kuchyně. Okno sem vrhá dostatek světla. Dřevěná lavice, stůl plný špinavého nádobí, konzerv a plastikových obalů, hrnce, hrnce, hrnce, hnědé a zelené lahve a kanystry na vodu. Na tyči od záclony visí cosi chlupatého. V rohu jakási almara - bude tam jídlo? Jen sehnat tašku a pobrat, co se dá. Jedna byla na chodbě!
  Tělo začíná zase poslouchat; řítí se zpátky. Po cestě něco rozšlápne. Prasknutí. Snad nějaká kost? Dál se nestará, nabere tašku tupou paží a letí k almaře.
  To, co tam uvidí, mění všechno. Nezdravě čpavé aroma ho okamžitě udeří do nosu. Maso není právě nejčerstvější, to ovšem není jediný jeho problém. Kašle odporem. Jícen už má pořádně naleptaný.
   Tušil to. Kontrola očí, úst a stolice před porážkou. Bulvy v misce a obří rám venku. Skalpy na tyči od záclony.
Rozhodný pohyb ke dveřím. Jdeme, Darsy, tady nebudeme!
    Venku to ale šramotí. Kroky.
    K zemi a pod lavici!
    Rozezlený výkřik: "Fffině! Fffině! Fffráči!" Šoupající nohy. "Fffině!"
    Pod lavicí je těsno. Smotky pavučin a drobné slídivé ploštice, obalené smetím.
    "Aaach, ty fvině!"
    Otřes. Rána pěstí do skříně. Halda hrnců letí s břinkotem na podlahu. Nějaká sklenice se rozbije a nechutný obsah vyšplíchne až pod stůl. Nedýchat.
    Láteření ustane až s dalšími divnými zvuky. Něco nebo někdo je na prahu.
    "Ty! Tyy! To tě bude mrvet!"
    Vztek žene lovce ven. Vyběhne s rozlíceným supěním, s prázdnýma rukama, hotovýma rdousit.
   Namísto šramotu vyplašených zvířat se ozvou hlasy. Lépe zůstat pod lavicí. Není rozumět, co říkají. Mluví úsečně. Něco chtějí, něčeho se dožadují. Najednou splývají v hukot. Nesouvislý křik. Padnou rány. Cosi se rozsype. Šoupání couvajících holínek a krok do kastrolu v cestě. Klopýtnutí. Tělo dopadá na zem v kuchyni. Protéza se odrazí od podpěry stolu a točí se jako káča.
    Čtyři páry nohou se vřítí do místnosti. Lapkové.
   Řev, dopadající násada a lovcova zkřivená tvář. Nohy v kanadách skáčou po trupu a prolamují hrudní koš. Steny a nadávky. Z otevřeného boku civí žebra. Chrčení. Násada obrací tělo na břicho. Vyvalené oči zírají přímo pod lavici. Rozpoznají skrčenou postavu. Ústa se otevřou - chtějí mluvit, ale vyvalí se pěna. Kopanec do páteře.
    "Robe, konči, ten se nezvedne," promlouvá mírnější hlas.
    "Špinavej zmrd!"
    Kanady seskakují z těla.
    "Hledejte," rozkazuje Rob.
    Spousta šramotu a cinkot skla. Někdo probírá stůl. "Hele, rum!"
    "Ukaž! Fuj, tyhle chcanky pít nebudu."
    "Já jo, dej jí to do vaku," mlaská mírnější.
    "Otoč se, ty krávo!" Třetí hlas. Tenoučké nožky okamžitě uposlechnou.
    Kanady zatím rozkopou na třísky dvě krabice, které jim stojí v cestě. "Samý krámy! Kde máš žrádlo, trosko?" Kopanec do bezvládné hlavy. "Vole, na tebe mluvim!"
    "Ten už nic neřekne, Robe."
    "Já kurva vím! Přestaň se srát do toho, co dělám! Myslíš, že jsem na to zvědavej, ty chlupatá držko?"
    "Ne."
    "Ne! Ještě někdo si myslí, že mě to zajímá? Ne? Ani naše malá beruška? Ne? Vidíš, lysá hlavo, nezajímá ji to.     Tak snad abys zavřel hubu. Ještě nějaká připomínka?"
    "Ne."
    "Tak sklapni a najdi mi něco, v čem nebudou červi."
    Kroky k almaře.
    "Zatraceně." Odmlka. "Jsou tu lidi."
    "Jak to myslíš lidi?"
    "Podívej se sám. To prase je žralo."
    Zaražené ticho přeruší až čísi popuzené oddechování. Pak se stůl otřese. Ohavné křupnutí. Noha v kanadě rozdupne tělu na podlaze čelist. Lovec zůstane s podivně zkrouceným krkem zírat do prázdna. Zkřížená sanice svírá jazyk nalitý krví. Ve tváři hloupý, nedůstojný výraz.
    "Zavři to," řekne konečně Rob. "Nic odsud do huby nestrčím."
    "Třeba tu má aspoň zbraně nebo něco," přešlápnou nohy u almary.
    "Tam vedle. Puška," poznamená třetí hlas. "Vemu ji."
    "Ty na ni ani nešáhneš, chlapče," odsekne Rob. "Podám si ji sám. A ty uhni!"
    Tenké nožky zavrávorají a stůl se opět otřese. Dívka vzlykne, když o něj ve svém neobratném pádu škrtne týlem. Ztěžka se zvedá na kolena, podpírajíc pohublou kostru rukama. Drží je nemožně u sebe, jako by byly svázané. Ano, jsou svázané - provaz vedoucí od nich se právě napnul, jak za druhý konec někdo tahá.
    "Co se válíš, vstávej, ne?"
    Zápěstí se podsmeknou a obličej přistane v hromadě krámů pod stolem. Zvedá se plný bolesti v očích - prve bezradných a apatických, dokud náhodou nezabloudí pod lavici. Vzduch protne pištivý výkřik.
    Tělo ve skrýši polil chlad.
    "Tam někdo je! Tam je! Tam je! Tam je!"
    "Cože?"
    Stůl letí stranou, nádobí s břinkotem na zem. Čtvero rukou se sápe po čouhajícím cípu látky. Klopy praskají ve švech a zmítající se pozorovatel jde na světlo.
    "Ale, ale. Copak to je zač?"
    Stane Robovi tváří v tvář. Ty oči - jedno normální, druhé plné rudých skvrnek; obě pichlavé až běda - zírají na něj!
    "Kdes nechal hůlku, páprdo? Asi tam, co prsty, viď? Takhle chromej jsi byl?"
    Vrtí hlavou. Co víc může dělat?
    "No jasně," Robova hlava se kýve jako na pružině. Přelétne pohledem k rozlámané mrtvole na zemi. "Měl bys nám děkovat, dědku, zachránili jsme ti prdel."
    Radši přikývnout. Hlaveň pušky výhružně přejíždí od podbřišku až po bradu.
    "Pusťte ho! Haksny mu, koukám, zůstaly vcelku."
    Sevření po obou stranách povolí. Příležitost! Mrsknout sebou jako sleď. Protáhnout se kolem Roba a ven. Ve vteřině by to bylo…
    Hloupý nápad.
  "Vděčíš nám za život, brejlovče," pokračuje Rob, "tak si to u nás odpracuješ. A neboj se, ruce k tomu potřebovat nebudeš!" Otočí se a vyrazí ze dveří.
   "Zvedej se, makej." Dívka se sklopenou hlavou napne vyzáblé údy. Výrostek s ohonem jí odepne ze zad těžký kožený vak.
   "Teď ty. Nastav ruce. Poneseš to místo ní."
   Popruhy se zařezávají, obsah trochu tlačí; co naplat. Vezme zátěž na bedra. Přijme úděl.
  Následuje Roba ven. Krok za krokem do studené zimní noci. Tma. Poslouchá křupání čerstvého sněhu. Slyší také neviditelné tlapičky po svém boku.
   Průvod, vedený vrahem, může vyrazit.
 
Na východ od pahorkatiny se táhnou čistě zaváté pláně s mírně propustným podložím. Mokřiny a přírodní jezírka pokrývá tenký led. Desítky hektarů suchého rákosí šelestí ve větru, jenž se žene tam a zase nazpět v nepravidelných poryvech. Oblaka splývají v nic neříkající šeď a syrový den nebere konce.
   Rob je neúnavný tyran. Se svou puškou, kterou si nese jako trofej, je co chvíli o patnáct, dvacet kroků napřed a haleká nazpátek. Vítr mu naštěstí bere nadávky od úst. Snáze ho nevnímat, snáze se obrátit do sebe - srovnat si myšlenky.
   Nohy sice bolí, ale s časným ránem vstoupila nová životní síla do žil, a tak jdou. Oči přestaly mít vidiny a hlava je schopná uvažovat. Darsy je pryč. Ale to nevadí. Vrátí se, až zase půjde do tuhého.
   "Pohni, sakra!"
   Pohublá dívka je na tom hůř. Kdoví, kdy naposledy jedla. Už nic nenese, zato se skoro ztrácí před očima. Pár hadříků, co má na sobě, vzbuzuje soucit. Neovladatelné chvění, vrávorání a zarudlá tvář plná vlasů - oči už ani neotvírá, jen jde, jde, jde. Tažena na provazu jako kus masa.
   "Hele. Jsme v tom spolu." Šepot se snadno skryje v šelestu rákosí. "Nějak to zvládneme."
   Ani nepootočila hlavu. Vnímá vůbec?
   "Jak se jmenuješ? Řekneš mi svoje jméno?"
  Oči kmitají pod víčky. Nožky jen jdou, jdou, jdou. Nezastavovat, nezastavovat, nepřemýšlet, nemluvit, nezastavovat!
   "Budu ti říkat Darsy, nevadí? Moje holčička se tak jmenovala."
   "Hni se!" Škubnutí za provaz. Krátké mrknutí. Oči zkontrolují cestu a hned zase zaklapnou. Nožky jdou, jdou.
   "Hele, Darsy, víš, kam nás vedou?"
   Jdou, jdou, jdou. Odpověď přijde po minutě.
   "To je jedno," polkne Darsy. "Všechno je tu jedno."
   Překonají nejkritičtější cíp mokřin a čeká je žulový násep. Železnice se táhne rovinou, koleje se potkávají v nedohlednu. Rob ustrne v krátkém dilematu. Nakonec mávne na své kumpány, aby společně následovali dráhu. Mají přece zbraň. To oni jsou tu hrozbou.
   Cesta je rovnější, ale náročnější. Pražce - leží přesně tak daleko od sebe, aby se po nich nedalo chodit. Rob zrychlil pro svoje pohodlí a Darsy bojuje s každým krokem.
   Alespoň chvíli ji nevnímat a nelitovat. Vak na zádech tíží a kolena dostávají zabrat. Koukat hlavně pod nohy. Hlídat rozšklebenou podrážku. Nestoupnout do rozbité lahve. Překročit vychrtlou zaječí zdechlinu. Jak daleko ještě?
  Po pár kilometrech zaznamenají změnu v porostu. Křoviny kolem dráhy přechází v industriální rumiště. Odpadu přibývá - střepy, dráty a kusy plechu nebezpečně trčí ze sněhu. Násep se mění ve smetiště. Rob musí rozhánět poposedávající kavky a straky.
   "Do města nepůjdeme," oznamuje, "obejdeme ho obloukem. Vlezem jen na kraj, kde to bude čistý, ať se vy sračky můžete vydýchat."
    Pravý čas. Darsy už to skutečně potřebuje.
    Zástup odbočí z koleje. Mezi mladými břízkami se tu bělá stěna. Opuštěné železniční depo.
    Šelest. Splašený srnec vyrazí z houští a zmizí jim před očima. Překračují zohýbaný pozůstatek pletiva těsně u země a protahují se chrastím. Za rohem spatří prostranství. Točnu prorůstá nezastavitelný plevel a koleje téměř nejsou vidět. Většina vrat je utěsněná. Až na jednu mezeru uprostřed. Černá nevyzpytatelná díra.
    Snědý vousáč, poslední z řady, vyšle varovný pohled: "Určitě tady, Robe?"
   Rob se ale už chová jako doma. Kusem traverzy zapáčí volnější křídlo a brána zasténá. Vstoupí do útrob. Následují ho.
   Přivítá je nezvyklé ticho a zápach plísně. Procházejí zpustlou halou. Brodí se nánosy odpadků. Skřípot PET lahví, šustění igelitu, cinkot skla. Kapky vody. Protékající strop živí a zase hubí smotky hnědého kapradí. Vousáč se zpozdil - vybírá ze změti hadrů použitelné vajgly z cigaret. Jásá, když objeví mokrý, ale celistvý pár starých ponožek.
   "Sklapni," zasyčí Rob a zvedá do vzduchu výstražně paži. Pak kvapně uchopí zbraň.
  Vousáč zůstává v podřepu, s nastraženýma ušima. Za vedlejší stěnou něco šustí. Jako suchý zip. Teď zaslechnou dokonce šoupavé kroky - už není pochyb.
   Tohle nikdy nedopadlo dobře, hlava už ten pocit zná. Chce se jí shodit vak ze zad, vzít nohy na ramena, schovat se a čekat, až to pomine.
    Rob má ovšem jiný plán. Jeho pichlavé oči okamžitě vyhledají svého nosiče. To ne! Sevřená hruď a Darsyin přerývaný dech za levým uchem: "Uteč," šeptá.
    Robovy ruce už se ale sápou po límci plátěné bundy a nemilosrdně strkají zesláblé tělo do otevřených dveří. Puška v zádech - už zase.
  Jedna noha, pak druhá. Mírnit dech. Opatrně nahlédnout za roh. Spousta harampádí, nějaká deka, kus molitanu, dva batohy a pytel. Spací pytel - i se spáčem. Plešatá hlava se zavrtí ve svém pokojném snění. Kdo tu ale chodil? Odpověď se dostaví záhy.
   "Hej! Hej! Tady jsme my! Vypadni! Vypadni odsud, dělej! Filipe, vzbuď se! Rychle, vzbuď se, někdo nám sem leze!"
    Žena s vytaženým nožem. Bojácně s ním šermuje. Netuší, že skutečná hrozba teď nestojí před ní.
    Zvednout ruce. Ukázat pahýlky prstů. Naznačit něco. Naznačit něco alespoň očima!
    Bohužel je pozdě. Úder pažbou doprovází ohavné křupnutí. Krev ve tváři. Čepel končí zapíchnutá pod ňadry.
    Spáč Filip nebyl dost rychlý, pro jeho družku už je pozdě. O to zuřivěji teď udeří. Vrhá se na Roba skokem.    Puška třeskne o podlahu, v zápalu boje si jí nikdo nevšímá. Kumpán s ohonem přibíhá Robovi na pomoc. Roztrhne zmítající se těla. Podaří se mu obemknout protivníkovo hrdlo předloktím. Plešatá hlava se cuká v sevření. Rána loktem do jater. Švih - a je venku! Nový výpad. Filip se pokusí Roba kopnout. Paže už ale letí. Úder je prudší, než se zdá, a krev se vyvalí z úst.
    "Zmrde jeden!" řve Rob a uštědří Filipovi další ránu. Ten padne do kolen a lapá po dechu. Novým ranám už se nesnaží vyhnout. Sypou se na něj ze dvou stran a tvář se pomalu barví do ruda.
    Zajatci zůstanou ohromeně stát. Tělo, které muži dobíjejí na zemi, není nic ve srovnání s podívanou, jež se jim naskytla vedle. Vousáč se o vřavu nezajímá. Chladnoucí žena s nožem v hrudi je o něco atraktivnější.            Netrvá to moc dlouho. Stihne z ní slézt, ještě než Filip ztratí vědomí.
    "Odtáhni to po sobě," přikáže mu Rob a nehne ani brvou. "Odpočinem si."
  Usednou na kusech nábytku a otevřených spacácích ve středu místnosti. Zmlácené tělo nechají ležet. Vytáhnou jídlo, nasytí se. Nosiči hodí taky jednu konzervu. "Na! Otevři si to, dědku."
   Smích prý léčí. Ale ne v téhle době. Žalostné pahýlky se perou s uzávěrem. Pomůže až Darsy. Přes svázaná zápěstí a prokřehlé prsty je stále o něco zručnější. Nacpe si maso do pusy jako první. Hltá a hltá, brzy se ale začne dusit. Prázdný žaludek se vzpírá, a tak vrátí plechovku do chromých dlaní a sleduje, jak stařecká ústa dvěma loky vysají slanou zálivku. I ta trocha jídla tělo vzpruží - dá mu šanci zvládnout tohle peklo. Společně pak usnou na kupě starých kabátů.

   Blažená dřímota netrvá dlouho. Rány a vzteklé supění - zdroj hluku je nevyzpytatelně blízko. Narovnat brýle!
    "Uzlík se nám probudil, panstvo, můžeme vyrazit."
    Řeč je o Filipovi. Lapkové zvedají svázané tělo z podlahy. Konečně je mu vidět do obličeje. Krvavá grimasa, zalepená prachem.
    "Ty taky, dědku, zvedni tu fuchtli a jdeme!"
  Morbidní průvod přijal nového člena. Po cestě už se nevzpírá, pochopil, že nemá na výběr. Procházejí špinavou periferií, skryti za náspem, tak aby na ně nebylo vidět. Nemluví. Poslouchají ruchy samovládné aglomerace. Hejna ptáků se vlní nad střechami, vzdouvají se ve strachu z výstřelů. Slunce za mraky stále nesestoupilo tak nízko, aby museli zrychlit, nad hlavami se však zlověstně setmělo.
    První vločky smáčí zbitého zajatce a taví se na jeho rozpálené kůži. Dívat se na něj není vůbec příjemné. Za nateklými víčky se lesknou vodnaté oči. Truchlení ke dnešku patří.
   Během nejhorší vánice se průvod skryje pod železničním podjezdem. Poryvy větru narážejí do betonových bloků a shazují z náspu kameny. Všechno se zdá tak ponuré a studené… Čekání je ubíjející, a tak podrážděný       Rob zavelí k dalšímu postupu, přestože nepřízeň venku nebere konce. Kdo může, natáhne si kapuci nebo alespoň šálu přes hlavu. Kdo nemůže, musí se obrnit.
  Jdou v mírném předklonu a ledové jehličky se zapichují do ztuhlé pokožky. Zmrzlá krusta na brýlích znemožňuje dívat se na cestu, a tak údy musí kráčet přesně tak rychle, aby v zorném poli zastihly Darsyiny mizející paty. Chuděrka to nemá snadné. Kolem odhalených kotníků se jí rýsují odporné omrzliny. Co chvíli padá a zoufale sténá, když ji provaz připnutý za pasem prostředního z lapků podtrhne ruce.
    Zvednout ji, oprášit a postrčit dál. Nic lepšího pro ni chromé pahýly udělat nemohou.
   Hlavou se honí vzpomínky na všechna ta kázání. Nedělní mše plné blahosklonnosti. Podat pomocnou ruku potřebným. Jenže kterým? Kterým, když všichni potřebují pomoc?
    Možná máš, Darsy, pravdu. Možná je to už jedno. Proč vlastně pokračovat dál?
    Byl to jen skok z bláta do louže. Ze starce mrzákem, z mrzáka otrokem. A z otroka? Jakoby tam kdesi vzadu hlodala poslední a docela nepatrná špetka zvědavosti nad vlastním osudem.
    Po hodině vánice konečně ustupuje. Snad prchá před něčím větším. Před něčím horším.
 
Vzduchem se nese kouř. Krátce po setmění Rob všem přikázal, aby odbočili do skrytu lesního porostu, který míjeli po pravé straně. Vyčistili drobnou mýtinku, posbírali modřínové větve a zažehli noční světlo. Praskání třísek v ohni je až nebývale uklidňující a dočasně přehluší i tu tíhu, kterou v sobě člověk nosí.
    Přeci jen nemusí být tak zle. Pohled do víru plamenů činí bolest snesitelnější, žár vysouší navlhlé oblečení a probouzí kdesi v nitru pradávné puzení po životě. Skutečnost starou jako samo lidstvo.
    Darsy si nahřívá prokřehlé prsty. Také ona má teď ve tváři o něco méně smutku. Nepřítomně přejíždí očima mezi černajícími snítkami. Pozoruje rozpad, jako by se ztrácela ve snu.
    "Seš si jistej, že ještě umí mluvit?"
    "To vadí, kdyby ne? Hej, čubko!"
    Darsy přistane ve vlasech kousek kůry.
    "Pohnula se, tak aspoň slyší."
    Řehot. Vousáč otevřel rum a nabízí ho ostatním.
    "Dej si taky loka, holko," mává lahví nad ohněm. "Třeba nám pak něco ukážeš."
    "Nic nám ukazovat nebude," oboří se ten, který ji celou dobu vedl. "Ani tobě ne."
    "To se bojíš, že se ti zkazí, nebo co?"
    "Chci ji tam dotáhnout vcelku."
    "Říkám ti, že bych se jí ani nedotkl!"
    "Viděl jsem tě, jak se na ni sápeš, když sis myslel, že nikdo nekouká."
    "Mě, jo? Já na ni ani nešáh, že ne, Robe?"
   "Má pravdu," promluví konečně Rob. "Myslíš, že Brunner nepozná blánu? To kurva pozná, takže schovej ptáčka do kalhot, ať mladýmu neuděláš průser. Tohle je jediná cena, kterou se u Brunnera vyplatí, jinak s ním zametou."
    "Však copak ji tu chci vobtáhnout?" brání se vousáč. "Chci jí dát loknout."
    "Tu břečku by nechlastala ani doga," odvětí Rob. "Kdoví, s čím to ten lidožravec míchal."
    "Nic tomu není. Co ty bezprstej, dáš si, ne?"
    Zavrtí hlavou. Je mu nevolno i bez toho.
   "No fajn. Tak jí aspoň chvíli rozvažte, však jí odumřou ruce," zvedá se vousáč a šátrá volnou rukou pod sebou. "Kde mám nůž?"
    "Nepotřebuješ nůž," řekne Rob úsečně.
    "Je to můj nůž! Nebudete mi brát můj nůž!" Vousáč odhodí lahev a zůstane vztekle stát. "Kam jste ho dali… můj nůž? Kde je?"
    "Kam sis ho dal, tam ho máš."
    "Kurva! Ten blbej nůž chci zpátky!" nepřestává soptit. "O co vám jde, vole, říkal jsem, že jsem na tu holku nesáhl! Chci ji jenom rozvázat, chováte se k ní jak psi."
    "Uklidni se," ten s ohonem na to, "je to moje sestra, ne tvoje. Já rozhodnu, co s ní bude, jasný? A ty tak nečum, dědku. Co ti je?"
    "Darsy je vaše sestra?" vyklouzne z úst.
   "Darsy?" směje se ten s ohonem. "Sára se jmenuje. A je to moje vypatlaná sestřička, jo. Si asi myslela, že když je fotr pryč, kecnu si z ní na zadek. Ale já si moc dobře pamatuju, co jsem jí říkal kdysi." Teď už svá slova adresuje přímo Sáře. "Že až tu nebude nikdo, komu by motala hlavu, tak že na ni - taky - kurva - dojde!"
    "Jo, my to chápem," odbývá ho vousáč. "Ale tu kudlu mi vrať, dělej. Chci aspoň naštípat další třísky, slábne to."
    "Nemám ji."
    "Tak se asi sama schovala, ne?"
    "Asi jo, odskákala na strom za veverkama."
    "Neser mě, mladej, a naval ji!"
    Hádka nebere konce. Nikdo si nevšímá zvláštního výrazu v Darsyině tváři. Oči hypnotizují plamen, na rtech úšklebek, nebo dokonce - ano, dokonce úsměv.
   Teprve když cosi ostře zasyčí v ohni, je jasné, co se stalo. Proud černé krve stříká z protnuté tepny na stehnu.
   "Darsy, ne!" vyjekne jediný přihlížející. Chromými dlaněmi zkouší ten potok zastavit. Kapky na brýlích. Přece není pozdě, přece to pro ni takhle neskončí! "Pomozte jí někdo!"
    Spatří jen temné oči, jak na něj zírají zpoza nateklých víček. Ani Filip nic neudělá. Není to jeho problém.
    "Uhni, dědku, do prdele!" Ruce s ním mrští o blízký kmen. Snaží se vyrvat Darsy kradený nůž. Křečovité paže jsou ale rychlejší. Šmik. Druhé stehno se zbarví do ruda. Slabé tělíčko uvadá. Cloumání, rány ani nadávky už ho neproberou.
    "Cos to udělala? Máš mě teď na svědomí, ty mrcho! Máš mě na svědomí, ty zasraná, podělaná, špinavá -"
Slova už nemají význam. Sklouzla do nepravidelného hukotu. Ztrácí se v šumění stromů.
   Oheň má přes slzy zvláštní tvar. Vlní se jako mlhavá vzpomínka na obzoru paměti. Samota přece jen dorazila o něco dřív.
    Nad vrcholky modřínů uhasly hvězdy.
   Se svítáním přichází jiný stav mysli. Oči jsou suché a cílevědomé. Vak už netíží, nohy nebolí. Pohublou skořápku, zapadanou jehličím, minou bez povšimnutí. Leží tam, no a co? Přece o ní ví. Rozkoušou ji lišky.
    Rob nasadil své běžné tempo. Průvod překonává zarostlé stráně a přeskakuje výmoly, dokud se nedostane na rozbrázděnou cestu. Tam už je chůze snazší, a tak mohou ještě zrychlit.
    "Pssst. Hej. Kam tak ženeme?" Zbitý obličej vypadá o něco živěji. Rozmluvil se a chce znát svůj osud.
    "Taky jsem se na to ptal, Filipe. Ale už jsem se poučil."
    "Jak poučil?"
    "Vždyť je to jedno," pokrčení rameny. "Všechno je tu jedno."
    Procházejí pod tichými dráty elektrického vedení v průseku lesa. Rob krátce zpomalí, aby zkontroloval východní horizont. Malátné slunce visí v oblaku páry kousek nad hranicí pahorku.
    "Počkají?" táže se vousáč.
    "Snad jo."
    Zbytek cesty Rob nemluví. Jen funí.
   Když slunce dosáhne zenitu, stojí už celé společenství na rozcestí mezi dvěma pásmy lesa a vydýchává spěch. Vypadá to tu jako strategické místo - křižovatka je ze všech stran sevřena kopci a hustá houština po    levé straně může sloužit jako ideální úkryt v případě útoku. Bohužel, nikde nikdo.
    "Do hajzlu!" uleví si Rob a jeho paže vyhledá nejbližší oběť. "To ty, dědku! Celou dobu nás jenom zdržuješ!" cloumá vetchým tělem v záchvatu vzteku. "Slyšíš, co ti říkám, ty tupá hlavo? Měli jsme ti prokopat kolena a nechat tě sežrat prasatům!"
    "Robe?" promluví vousáč.
    "Řekneš mi to pak, teď tomu zmetkovi vyrazím zbylý zuby!"
    "Robe, jsou tady."
    Paže povolí sevření. Za zatáčkou se vynořila skupina zahalených lidí.
    "No vida," napřímí se Rob. "Tak jsme tu dokonce brzo. Tvoje štěstí, brejlovče."
   Neznámí přicházejí blíž, ale drží si odstup. První z nich vykročí dopředu a stáhne si šátek z tváře. Má vystouplé lícní kosti a vypoulené oči. "Nazdar, brachu," pozdraví Roba.
    "Co si to vedeš, Kazime?"
    "Jenom tuhle chásku. Tenhle blbě dýchá, támhleten si zprasil nohu, když před námi zdrhal."
   "Taky máme jednoho kripla, co naděláš… Zato tenhle napuchlej krasavec by nakonec mohl být pořádnej tahoun, jen trochu spolupracovat," ukáže Rob na Filipa.
    "Nešli jste pro ženskou?"
    "Měli jsme pannu. Je po ní."
    "Škoda. Brunner by za ni dal slušnou šlehu."
    "To vím. Mladej si s ní chtěl vyžehlit poděl, tak teď bude asi kopat díry na sraní."
    Oba se nervózně zasmějí.
    "Hele, Roberte, je to bída, na tom se shodneme. Co abychom se domluvili takhle: Dáme vám tyhle dva kusy - vyrovnání neřeš - a vyřídíte ode mě Brunnerovi, že mám v merku lepší rybky, ať počká."
    "A máš?"
    "Nemám, ale takhle se tam vracet nechci. Pět kilometrů odsud je údajně nepovolená osada, zkusíme štěstí tam."
    "Fajn. Ale další dva kriply neutáhnu."
    "Vyber nejlepšího a ostatních se zbav. Ty dva ti dávám gratis, nemáš co ztratit."
    "Nějak nevím…"
    "Tak dáme sázku na smyčky?"
    "O co?"
    "Třetina odměny. Bereš, Robe?"
    "Ale jo, doba je zlá. Beru."
    Podají si ruce a pustí se do práce. Na pravém kraji úvozu se pne staletý dub. Jedna z jeho mohutných větví prochází přímo nad cestou a zarůstá do houští vlevo. Přesně uprostřed si oči povšimnou množství zářezů se zbytky provazu. Vousáč vyvalí z brázdy tři zahnědlé špalky.
    "Vylez nahoru," poručí Kazim svému pobočníkovi ve vlněné kukle. Ten je hbitý a v mžiku sedí na větvi. Uváže tři katovské smyčky a věší je k sobě. "Blíž! Blíž to dej! Ano, tak!"
    Ve vzduchu je cítit tetelení. Ukrutná zábava může začít.
    "Prosím, vylezte si na stupínek vítězů, pánové." Kazim rozváže zajatce a staví je na špalky.
    "Teď ty, dědku, dělej!" Robova ruka sevře klopu a táhne ho k nim. "Tohle si sundej, to by se ti nelíbilo," strhne mu ze zad vak s nákladem.
    Všichni tři vyvolení stojí čely k sobě. Vidí si do tváří. Oči na stopkách, zrychlený dech. Sinalá kůže a chvění.     Když jim dávají oprátky na hrdla, jeden z nich zavzlyká. Dusí se kašlem a zelené hleny mu stékají po bradě.
    "Takže, teď si to dáme pěkně kripl na kripla," libuje si Rob. "Poslouchejte, chcípáci: Nejste tak u sebe, jen abyste se mohli tulit při umírání - dáváme vám tím na výběr. Když budete dost rychlí, svůj vzduch si vybojujete. Ten nejlepší se zachrání a doprovodí nás do tábora."
    Zajatci na sebe pohlédnou. Takže takhle to bude. Zachovat se sobecky a přežít. Vyměnit život těch druhých za svůj. Použít jejich umírající tělo jako žebřík k životu.
    "Tak, Roberte, jak sis vybral?"
    "Kripl s nohou - to je můj favorit. Ruce má v pořádku, vyšplhá."
    "Dobrá volba. Ten tvůj starý nemá prsty, co? Volím nemocného, tomu nic nechybí."
    "Platí!"
    Lapkové přikročí k činu. Zbývá posledních pár okamžiků. Nabrat vzduch do plic, dokud to jde!
    "Připravení?" haleká Rob s nohou na jednom ze špalků.
    "Věřte mi," šeptají ústa horečně, "věřte mi, dokážeme to spolu."
    "Teď!"
    Půda pod nohama zmizí a všichni věšení dočasně ohluchnou. Zoufalé máchání končetin, krev pulzující ve spáncích, bolest a chrčení. Chumel těl v jednom kole. Barvy před očima - jedna velká skvrna. Darsy, jsi to ty?
    Samozřejmě, že jsi!
    Trup se vzepne a povadlé svaly zkamení. Zachrání je, zachrání je oba! V trýznivé křeči se vyhoupne výš. A výš! A zase výš!
    Nohama, rukama svírá ta těla. Poslední láskyplné objetí na cestu, ať už jste byli kdokoli. Leťte jinam!
    Tady už je všechno jedno.
   Blouznění končí náhle. Snímají mu smyčku z krku. Nechce, ale už může zase dýchat. Ohavný černý vzduch, hořký na patře, prosycený esencí života.
    "Bravo, zabijáku, ty ses teda předvedl!"
    "Teda, že sis na něj nevsadil, Robe! Tys neměl nejmenší tušení, co se v něm skrývá, kamaráde…"
    "Asi má tuhej kořen, dědek."
    "Asi chce opravdu žít."
    Tak nakonec dostal odpověď: Z otroka přeživším.
    Beze slova bere na záda břímě. Věnuje Robovi kývnutí, snad to pochopí. Pojďme dál!
    A jdou.
 

Krvavé plátno

Gustaw Kolbe uvítal teplý podzim roku 1991 snad ještě o něco radostněji, než většina jeho dosud žijících známých. Obvykle mu touto dobou volavky mizívaly kdesi za obzorem, letos se však díky příznivým podmínkám rozhodly setrvat o něco déle a Kolbe tak mohl nerušeně pozorovat jejich rojení na mělčinách. S oblibou sedával na verandě svého všemožně pospravovaného přístřeší a zřídkakdy odtrhl unavené oči od dalekohledu. Snažil se nevnímat rostoucí třes v rukou, který přicházel s věkem.
    Miloval volavky a už teď si po nich stýskal. Dlouhé tenké nožky, brodící se povlakem napitého listí na hladině, zobák jako pinzeta, trpělivě rejdící po dně, i popelavé peří, honosící se jemným matným leskem, jež mu propůjčovaly hřejivé paprsky; nezměnily se. Vypadaly stále stejně - tak vznešeně a nedotčeně - po celých dlouhých šedesát let a starý pán si tak mohl snáze vybavit podobu svého otce, který tehdy ještě sedával po jeho boku. V poslední době tak činil o poznání častěji než kdykoli dřív a pohled do kukátek dalekohledu býval též o poznání rozmazanější.
    "Noviny, pane Kolbe!" zahlaholil pošťák u branky, když si povšiml skroucené postavy na schodech.
    "Dík," stařík si otřel vlhké tváře a odložil svůj dalekohled na zábradlí. "Píšou něco?"
  "Vždycky něco píšou, ale důležitější je, co se děje tady. Teda, ten novej… to jste si zase dal!" zahalekal bodře listonoš, podkopl stojan a zamířil si to na maličkém motocyklu k lesu. Co si dal, už se Kolbe nedozvěděl. Přeptá se ho zítra.
    Ten novej měl být podle všeho Němec, který si pronajal sousední chatku na jméno Gottfried Haas. Byl to kus chlapa - mlčenlivý pořízek s neupraveným hnědým plnovousem, a jak si Kolbe stačil všimnout přes cíp košile, také dost potetovaný. Polsky ovšem hovořil zcela plynně a nezdálo se, že by měl v úmyslu působit potíže. Byli tu i horší.
    Sezóna se s předpovědí o poznání protáhla a Kolbe si tudíž neměl na co naříkat. Rekreační oblasti kolem Kašubských jezer se za podobných okolností těší hojné návštěvnosti a jako správce rozsáhlé chatové kolonie se s takovou Kolbe vůbec nebude mít přes zimu zle. Ať se sem nastěhuje třeba celej Wehrmacht, hlavně když to nevyplaší volavky.
 
K večeru, kdy sluneční kotouč vrhal po kraji už jen mihotavé rudozlaté plaménky, které si tak rozuměly se záplavou zbarvených střapatých korun, Kolbe oknem v předsíni zpozoroval drobnou postavu, kradoucí se po pěšině podél břehu. Poskakovala bezradně kolem kaluží a podpatky se jí co chvíli vnořily hluboko do rozměklého bahna. Nebylo pochyb: Gottfried Haas má důvěrnou návštěvu.
    Slečnu Karinu už Kolbe dobře znal. V teplých měsících ji vídal na odpočívadle po cestě do města nebo se potulovat po kraji vozovky. Jednou se jí dokonce sám bláhově otázal, zdali snad nechce někam svézt. Navrhla mu, aby zastavil u nejbližší doubravy a dotkla se ho na nepatřičných místech. Tak teprve pochopil svůj omyl a při dalších cestách už zanechal Karinu svému osudu.
    To jsem si vpravdě zase dal, pomyslel si Kolbe a sledoval, jak za dívkou zapadly dveře.
    Tma zahalila celý kraj a pryčna se pomalu ale jistě rozplývala v šeru, jeho lehké spaní mu však umožnilo nanejvýš hypnotizovat strop.
    Ti dva nadělají kraválu, že by to vzbudilo i mrtvýho, povzdechl si a s notným úsilím se vyštrachal zpátky na žilnaté nohy. Zauvažoval, jestli se mu podaří najít ztracený noční klid na dně některé z lahví, a s basou piv v rukou a otvírákem v zubech se došoural na verandu.
    Zakuklen v chlupaté dece pak odehnal můru, která se mu usadila ve vlasech, a pustil se do díla.
    Tak na tebe, kamaráde, a na všechny další, co nemůžou usnout, pozvedl lahev směrem ke světlu na druhé straně jezera. Ať nemáš zejtra chrapot jako já.
 
Nadcházejícího dne dorazil pošťák o něco dříve a spiklenecky mrkl na Kolbeho, který se právě svíjel nad rozrytým záhonem.
    "Teda, ty záda mě zase berou," zachroptěl stařík.
    "Zase jste měl půlnoční hlídku, co?"
    "Kdyby jen půlnoční… Jak jste to věděl, mladej pane?"
    "Jak jsem věděl… co?"
    "No včera, o tom Němčourovi. Že bude celou noc dovádět s jednou z těch stopařek. Toho mi byl čert dlužen."
    "Páni," zasmál se chlapík a odhalil své lehce zažloutlé přední zuby. "To jsem teda nevěděl. Něco podobného se ale dalo čekat. Nedělejte, že netušíte, kdo to je, pane Kolbe!"
    "Hm?" napřímil se s prasknutím Kolbe.
    "Gottfried Haas - vám to jméno vážně nic neříká?"
    "Vážně ne."
    "A co takhle Bogusław Krasinski? Toho snad musíte znát."
    "Není to nějakej malíř?"
    "Byl, pane Kolbe, byl. Než ho támhleten zabil!" ukázal pošťák směrem k sousední chatce.
    Kolbe pozdvihl obočí.

  "Odkud myslíte, že má ta tetování? Skoro dvacet let seděl, než ho v osmdesátém devátém amnestovali. Třicet tři ran kuchyňským nožem a víte proč? Haas tehdy tvrdil, že mu Krasinsky - ten malíř - přebral ženu. Nevím, kdo mu to věří, Krasinsky byl přeci podstatně starší. Ačkoli… šediny taky dokreslují charisma. Co myslíte?"

    "Mně je to asi celkem jedno," mávl nad tím Kolbe rukou.
   "Vám možná jo, ale mně nic z toho tedy úplně jedno není. Trestanec - mimochodem teď mu vezu tenhle balík; co myslíte, že to je? - si tu válí šunky u jezera a užívá si s lehkými, no říkejte si, co chcete, ale mně se to nelíbí. Osmnáct let je podle mě málo, a když už, měl by aspoň dělat, prevít. No nic, pádím. Ať se vám ta záda spraví!"
    Kolbe si zamyšleně přejel prsty po pichlavém strništi a pozoroval, jak se pošťák i s velkým plochým balíkem vzdaluje.
    Trestanec, zabručel nevěřícně a zasekl rýč hluboko do hlíny.
 
Kolem poledního opět zaujal své oblíbené místo na verandě a rozjímaje nad počasím zakousl něco malého k snědku. Západní horizont lemovaly drobné šedobílé čmouhy, jinak se obloha zdála docela čistá, kam až oko dohlédlo. Stařík si spokojeně olízl mastné prsty a sáhl po dalekohledu, aby zkontroloval ptactvo.
    Upoutal ho nezvyklý třpyt na protějším břehu. Zamžoural do kukátka, aby se přesvědčil, zda ho zrak nešálí. Za trojnožkou se krčil muž a jeho tlustá čočka metala Kolbemu do oken prasátka.
    Kolbe se zaklínil lokty do rýhy v desce stolu, aby zmírnil chvění, a zakroutil okulárem. Vypadalo to jako jedna z těch věciček, které se teď čerstvě dostávaly na trh. Pořídit si takový teleobjektiv muselo stát celé jmění. S tím by se daly fotit obrázky, panečku!
    Mohl by dát muži slevu na nájemném, kdyby se uvolil udělat mu extra pár snímků volavek nad krb. Hned by se přes rok žilo veseleji!
    Zítra bude výprava, pokýval rozježenou hlavou a vylovil z vypité basy poslední lahev, na kterou už mu v noci nezbývaly síly.
 
Jak napovídalo neblahé tušení, pro nějž se Kolbe rozhodl dát si po obědě dvacet, slečna Karina přicupitala podél břehu někdy kolem osmé, tak jako předešlého dne. Haas seděl před vchodem a potetované paže měl opřené o kolena. Podmračeně si měřil zlátnoucí obzor a příchozí zaregistroval, teprve až přistoupila téměř k němu. Nebyl ve své kůži.
    Když se ho Karina pokusila potěšit, nevraživě se od ní odtáhl a šel nejprve pro lahev medoviny a dvě skleničky.
    Kolbe až do tmy sledoval, jak si ti dva něco špitají v šeru. Nakonec přelétl pohledem po světélku na druhém břehu a odebral se do postele.
    Stejný nápad měli nedlouho na to i Haas s Karinou, a tak byl Kolbe opět nucen poslouchat kromě cvrčků a kobylek také hlasité vzdechy a smích. Po půl hodině se natáhl na polici, ucpal si uši vatou a schoulil se čelem ke zdi.
    Trestanec, zafuněl nevrle a myslel už zase jen na volavky.
 
Sešlé kosti dostávaly každou bezesnou nocí pořádně zabrat a stařík si toho byl vědom. Přesto se k ránu vyštrachal z postele a přemohl únavu hrnkem černé kávy, kterou si tu šetřil pro zvláštní příležitosti.
    Venku bylo poměrně chladno.
    Však se zahřeju, pomyslel si a natáhl si pevné boty.
    Procházka kolem jezera zahrnovala četná úskalí a správce si začal uvědomovat, že už na ni přestává stačit. Zmocnila se ho lítost nad tím, jak se mu dřívější život, který se teď zdál tak snadný, pomalu vymyká z rukou. Ani ve snu by ho však nenapadlo otočit se k vytyčenému cíli zády.
 
"Zatraceně!" zaklel, když stanul před vchodem chatky s odlupující se fasádou, a zalomcoval klikou.
    Uvnitř byla tma.
    Roztrpčen svou smůlou, že fotografa nezastihl doma, se Kolbe vydal na zpáteční cestu. Údy ho bolely jako čert, jen co však po návratu zahlédl nepohodlného souseda před domem, posbíral v sobě poslední síly a dobelhal se k plotu, aby mu vyčinil. Vysedává si tu jako pán a nebere ohledy na nikoho a na nic. Však já s ním zatočím!
    Gottfried Haas, v plné své výšce, trčel uprostřed zahrady, jako by ho tam někdo vytesal. Nezdálo se, že by mu hudrující stařík stál za jediný pohled. Vlastně to působilo, že snad ani jeho příchod nezaznamenal.
    "Koukejte, se mnou se dá vycházet," funěl Kolbe, "ale co je moc, je příliš! Takový chování nemůžu tolerovat! Smlouva o podnájmu hovoří jasně, a pokud se jí nebudete držet, není jinýho východiska, než - "
   Haas pomalu a docela nepřítomně otočil hlavu k plotu, odkud se spílání neslo. Oči měl doširoka rozevřené a chřípí se mu chvělo. Vypadal, jako by právě zahlédl ducha.
    "Co je vám?" zakoktal Kolbe.
   Haas na moment zaostřil na starcovu roztřesenou tvář, pak ale jeho zrak opět putoval kamsi k nebesům a zalesněným kopcům na druhém břehu jezera. Na cestě za domem někdo nastartoval auto.
    "To není možné," utrousil Haas na půl úst a zamířil nazpět do chatky.
    To není možné.
    "Doufám, že si rozumíme!" zvolal ještě Kolbe, značně vyveden z míry. Odpovědi se nedočkal.
 
Sousedovo podivné chování nebylo ani z daleka tou nejzvláštnější věcí, která se toho dne přihodila. Kolbe popravdě ani neočekával, že by si umanutý kriminálník vzal jeho výtku k srdci, proto ho více než překvapilo, když už nikdo další - vyjma pošťáka - do blízkosti chatek až do tmy nezavítal. Karina nepřišla. V zátoce vládlo takové ticho, že bylo slyšet zase jen cvrčky a sem tam i šplouchání rybích ocásků.
    Všude vládla nepříjemná tma. Zenit zakryla těžká mračna a nikdo najednou neměl náladu vysedávat venku. Haas zhasl lampičku kolem půl desáté. Kolbe roztáhl závěsy, protože měsíc, který mu věčně zářil do oken, byl ten tam. Také světlo z příbytku záhadného fotografa zmizelo. Snad i on konečně bude moci klidně spát.
    Nikdo však té noci klidně nespal.
 
K půlnoci Kolbe procitl v děsivé křeči. Zdálo se, jako by jekot a údery, jež ho ve spaní přepadly, pokračovaly i ve stavu bdění. Marně se snažil ten randál vyklepat z hlavy. Tahal se za vlasy a zuřivě mrkal, dokud nenabyl nejhoršího zjištění: je to skutečné!
    Všechno to šlo od Haasovy chatky.
    Kolbe se málem přerazil, když ve tmě hrábl oběma rukama po svítilně na polici a neuvědomil si, že mu v cestě stojí prázdná basa od piva. Zacinkalo to pořádně - až by se člověku zježily vlasy na hlavě -, ale starý pán měl co dělat, aby rozdýchal tupou bolest v levé noze, do níž se kopnul.
    "Co se to tam děje?" zavolal rozčileně, poté co konečně vyklopýtal z domu.
    Mihotavý kužel svítilny odhaloval jen zlomek zorného pole a nedosahoval ani tak daleko, aby mohl Kolbe určit, jestli se v chatce nebo před ní něco semlelo. I přes nepotlačitelnou nechuť však neohroženě zamířil přímo ke zdroji nočního ruchu.
    "Pane Haas? Jste v pořádku?"
    Teď teprve rozeznával černočernou mezeru mezi futry. Dveře byly rozšklebené jako ústa v němém úleku; shodou okolností právě jako ta Kolbeho ústa.
    Zatracená práce! Někde tu musí být vypínač, zauvažoval správce a zašátral volnou rukou po stěně těsně u vstupu. A skutečně. Cosi tiše cvaklo a místnost se zalila světlem.
    Nebylo právě snadné přemoci bodavou bolest unavených očí, ale jak už tomu bývá u osob, které se nachomýtnou k ošklivým výjevům, bolest je právě tou poslední, která mysl zajímá. Kolbe už za svůj život viděl všelijaké hrůzy. Za války byl jako malý chlapec svědkem krutostí a páchaného násilí a zvěrstva, jichž se lidé dopouštějí jeden na druhém, mu nebyla cizí. Přesto musel opět konstatovat, že podobnému pohledu se dá jen stěží přivyknout.
   Gottfried Haas ležel na rozkládacím gauči v nepřirozené poloze. Nahé potetované tělo, jako by ustrnulo v posmrtném svíjení, obtáčelo zčernalou károvanou deku - či snad deka obtáčela tělo? - a třpytilo se krvavými stružkami, jako když se z hory dere na povrch a vyvěrá všemi puklinami a proláklinami zkažená podzemní voda.
   Rukojeť kuchyňského nože vyčuhovala zpod přikrývky. Krev, která z ní dramaticky odkapávala, tvořila velkou rudou mapu na lněném malířském plátně na zemi pod pohovkou. Naaranžovali to pěkně, jen co je pravda!
 
Policie dorazila do půl hodiny. Podmračené tváře strážců zákona, rojících se na přilehlé silnici, dokreslovalo zlověstné hřmění, jež se rozezvučelo nad jejich hlavami. Pachatel mohl být nedaleko, ale hledat ho v takovém nečasu… šílenství! Většina příchozích zůstala v nejbližším okolí.
    "Chcete říct, že je to tentýž Gottfried Haas, jako - "
    Kolbe přikývl. "Jo. A někdo mu to konečně pěkně spočítal."
    "A na to jste přišel jak?" měřil si ho přísně vyšetřovatel - ten ze všech nejzakaboněnější.
    "Viděl jsem to plátno. Muselo mu přijít poštou před dvěma dny. Snad vám to pomůže," pokrčil Kolbe ztrápeně rameny a přesunul se k sobě.
    Nemohl se zbavit myšlenky, která musela zajisté vrtat v hlavě i všem okolo, ale nikdo nebyl takový blázen, aby ji vyslovil nahlas. Dobře si povšiml, že dříve bílá plocha, nyní nasáklá krví, nebyla ani prve tak úplně nedotčená. Pár tahů štětcem i náčrtek a především charakteristický podpis v pravém dolním rohu, vedené tužkou, nemohly patřit nikomu jinému než zesnulému malíři. Dosud nedokončené, neznámé, zapomenuté a dost možná poslední dílo v životě Bogusława Krasinskeho právě teď a tady, v jedné z dřevěných roubenek u Kašubských jezer, smáčela krev jeho vraha.
    "Třicet tři ran kuchyňským nožem a víte proč?"
    Kolbe se ani nesnažil skvrny na obnaženém těle počítat. Zdálo se to tak výmluvné. Oko za oko.
 
Již časně z rána se chatová kolonie nacházela v obležení všetečných novinářů. Správce nepochyboval o tom, že onen sdílný informátor, který sešlost svolal, nosí služební odznak. Kdybych to byl býval věděl, mohlo z toho aspoň něco kápnout, zanaříkal si. Takhle mu nezbývalo než celý den poposedávat za staženými roletami a trpět opětovné drnčení zvonku. Naštěstí po většinu dne mírně krápalo a mohl se tak bez výčitek zaobírat drobnými domácími pracemi.
    Nález mrtvého v něm ani zdaleka nevzbudil tak silné emoce, jak se původně domníval, spíš by své dobrodružství přirovnal k nepěkné noční můře. Je působivá, jen dokud ji prožíváte.
    Necítil se v ohrožení - co by také ve svém věku a bez rodiny mohl ještě ztratit? -, cítil se rozladěný. Bolest v zádech se z toho věčného handrkování akorát stupňovala a palec na levé noze ošklivě natekl. A do toho tamti venku. Už aby to všechno vzal čert.
 
Gustaw Kolbe se nikdy nezaobíral událostmi, které se ho příliš netýkají, více než je zdrávo, přesto si čerstvý výtisk novin, jejž obdržel z ruky konsternovaného pošťáka, nakonec něčím zasloužil jeho zvláštní pozornost. Titulek na úvodní straně prakticky znal už předem, ilustrační fotografie v pravém sloupci mu ovšem vyrazila dech. Okamžitě si vybavil Haasovo podivné počínání, jehož byl večer před vraždou svědkem. Náhle začínal chápat a zároveň chápat přestával.
    "To není možné" - jak výstižně řečeno!
    Doufaje, že se jen pomýlil, zuřivě zalistoval v seznamu hostů. Všechno odpovídalo. Muž na druhé straně jezera, záhadný fotograf s teleobjektivem na trojnožce, ten, který do noci svítil, a rovněž ten, který správci při prvním setkání pořád tak nápadně někoho připomínal, se podepsal do návštěvní knihy jménem Krasinski!
 
Chata na druhém břehu byla opět opuštěná. Tentokrát nadobro.
    Kolbe v mírném předklonu popadal dech a zíraje do oken zaháněl mžitky před očima. Po dlouhé době skutečně běžel. Nepomohl si. Podivný návštěvník se vypařil doslova jako duch.
    "Nemáte zapalovač?" ohlásila se zčistajasna osoba za jeho shrbenými zády, až nadskočil.
    Stála na útlých nožkách na malém parkovišti před vstupem a v ruce třímala krabičku s varovným nápisem, spravujícím o hrozbě rakoviny.
    "Karino, vy jste mi dala! Co že, zapalovač? Myslím, že mám," přistoupil k ní a vložil si také jednu z cigaret do úst. "Trocha nikotinu mě vzpruží, že jo?"
    "Není spravedlivé, co se stalo," řekla zcela bez obalu a foukla mu kouř do tváře.
    "Váš názor?"
    "Nemyslete si, že mě zajímá jen souložení."
    "To si nemyslím."
    "Bavili jsme se s Gottfriedem dlouho na to, abych věděla, že to byl v nitru slušnej chlap. Všechno to odnesl a k tomu ho ještě dost očernili, a ten malíř, ten jako by byl svatej. Že se choval jako dobytek a platil alimenty třem různým ženským už nikde nenapíšou. A určitě jich bylo i víc. Gottfried svoji ženu miloval, a proto šel sedět? Že si to vyříkal s grázlem, co mu ji přebral? No co je?"
    V očích jí plály malé rozhořčené ohníčky a Kolbeho zdvižená paže tomu nijak nepřidala.
    "Už nic neříkejte, Karino," pravil správce zamyšleně. "Omluvte mě a… děkuju."
    Zanechal překvapenou Karinu s rozhozenýma rukama stát a nedopalek jemně zasyčel, jak se skutálel do jedné z kaluží.
 
Justyna Wendova, četl jako u vytržení Gustaw Kolbe drobný sloupeček po kraji novin, se stala další obětí Haasova řádění v roce 1972, jak uvádí její syn a rovněž přímý potomek zesnulého Bogusława Krasinskeho, Adam Wende, jemuž bylo v té době sedmnáct let.
  "Matka otce stále milovala, třebaže nebyli spolu, jeho ztráta ji citelně zasáhla," říká po letech pozůstalý Adam. "Nedokázala se přes to přenést, a proto spáchala sebevraždu."
   Adam Wende, žije v současnosti ve Varšavě, kde jsme ho před dvěma lety oslovili, abychom si vyslechli jeho názor na vyhlášení amnestie, která se zasloužila o to, že se vrah jeho otce, potažmo i jeho matky nachází opět na svobodě.
   I přes neblahé zprávy se jediný známý potomek slavného malíře stále zasazuje o to, aby se na jméno Bogusława Krasinskeho nezapomnělo. Pro neuvěřitelnou podobu se svým otcem se stal živoucí památkou na nehynoucího umělce.
    Kolbe mrštil novinami zpátky na stůl. V roce 1972 bylo Adamovi sedmnáct. Musí teď být stejně starý jako malíř v době své smrti… Tak přece: je to možné.
    Zcela automaticky sáhl po telefonu a vytočil číslo na policii. S pohledem upřeným ven na strakaté koruny listnáčů podél břehu za tichého pípání vyčkával na lince. Hladina jezera se třpytila jako nějaký vzácný drahokam a v dáli nad lesními stráněmi právě mizely odlétající volavky.
    Kdybych je tak mohl zavolat zpátky, posmutněl. Ztrácely se v nedohlednu, stejně jako se kdysi ztratila i jeho víra ve spravedlnost. Čas strávený tam v tom pradávném věku mládí se svým milovaným otcem už mu připomínaly jenom ony. Připomínaly mu mnohé - i tu neskutečnou bolest a bezmoc, když se dozvěděl, že muž, kterého si tak vážil, padl za oběť nacistům. Bez šance na spravedlnost… Celé věky to v něm zůstalo.
    Ze sluchátka se ozval hlas operátora tísňové linky. Gustaw Kolbe položil telefon.