Tu sklížila se víčka zvěří,
tu
zastavil se v žilách tok,
tu
padla svině do zákeří,
když
rytmus pozbyl vetchý krok.
Tu
hlína dme se kolem skrání,
tu
štětiny se pouští v let
a
žoužel pasoucí se sáním
touží
též se rozletět!
Tam,
kde dříme mastná skvrna
a
bělají se holé kosti,
vsévá
pak býlí svá zrna
v
památku pomíjivosti.
Tak
vždy Matka činí dceři,
stejně
jako vítr vane,
však
mezi mlázím, mezi keři
událo
se nevídané!
Svině
rozhodla se vzepřít
přirozenu,
dělat divy,
byla
první mezi vepři,
kdo
ošálil vnější vlivy!
Nalezl
jsem její záda
zkroucená
a zkrabacená,
snad
kůru zpodobniti ráda
zamýšlela
múza němá.
Nedalo
se slovy popsat,
jaké
pojaly mne stavy,
že
vidím svini a ne borku,
až
ruce vtloukly mi do hlavy!
Štětina
ta jedna zbylá
svědčila
mi k hrůzné pravdě.
Snad
mávla proutkem lesní víla?
Náhle vzal bych lahví zavděk!
Jak
dokázala prostá svině
vtělit
svůj bok do kamene?
Tu
klaním se jí na mýtině,
až
krev mi proudí do temene!
Kroutím
hlavou ještě v chodbě
a
kroutím jí i ze sna mdlého,
kroutě
chodím po hřbitově,
by svíralo mne cosi zlého.
Již
nikdy klidu nenaleznu,
nespatřím
ni celost ducha,
v
nevědomí těžce reznu
z
neznalosti jest porucha!
Návrat
do těch končin divých,
stejně
za dne jako v noci,
v
troskách končí přetísnivých,
neb
zůstanu bez pomoci:
Bok
již dávno v místech není,
lítá
zvěř už kdesi v hloubi
sivých
smrčin vztekle cení
rozlámané
chtivé zuby!
Žádné komentáře:
Okomentovat