Osamělé bloudění po stezkách, dnes již nastokrát prochozených, naučilo mě naslouchat krajině. Při toulkách, zavadiv o lecjakou pozoruhodnost, spojoval jsem si místa svých zastavení právě s tím či oním dobrodružstvím, jež se mi tam událo a vtisklo tak do paměti; a při návratech vzkypěla mi jakási romantická přitažlivost k oněm asociacím, třebaže kontury bezprostředních událostí nabyly povahy dávno poněkud vyrudlé. Leč vzpomínka, oživena akutní přítomností na místě svého vzniku, vytváří v hlavě nositelově pohnutí a dovoluje mu v útržcích prožít zásadní dojmy, zdánlivě pohřbené v čase. Stalo se tak mou osobní výstředností, že uvykl jsem si chodit stále na táž místa a volit tytéž stezky, které mi prve čímsi učarovaly, a to až dokud nevyčerpá se jejich magický účinek na mou osobu. Dále už tam chodím jen ze zvyku a sentimentu, ač neúnavný a nepoučitelně tvrdošíjný ve své posedlosti. Doufaje v nový návrat prožitku, postávám a fantazíruji. – A mluvím. Nejraději k neživým či pasivním adresátům; pokud tito totiž odpovídají, činí tak opětovně mými ústy. A v sobě se přece zrady hrozit nemusím!
„Kdes,
ty moje vzpomínko?“ ptám se třeba. „Stále zde, jenom ne teď? Vyčerpalas všechnu
svou sdílnost, či se snad ještě něčeho dočkám?“
„Počkej,
počkej,“ klokotá v odpověď lesní pramen. „Jednou v mém proudu
nalezneš, co ti chybí, stačí se sem vrátit.“ A takhle je to pokaždé.
Čekám
tedy. – Vracím se a hledám!
Baže,
divný to tulák, navštěvující se zalíbením svahy a propadliny v houštinách,
smrduté mokřiny a vyschlá koryta, opuštěné boudy a kamenolomy, rumiště a
spáleniště, stanoviště netčená i zapomenutá; a to celé jen pro připomínku
srnčete, jež tu před časem pošlo, či aby prsty prohrábl půdu, kdysi tak posetou
vraními oky!
Nález
byliny, kořenu, kosti, prapodivné houby či šestinohé žoužele stává se mi rázem
bodem určujícím křižovatku času – totiž jímavého momentu mé životní pouti – s
prostorem, který mne při tom obepínal. Stává se opěrným patníkem, třebaže
bylina dávno zvadla, kořen a kost zpráchnivěly a houbu i brouka rozklovala
koroptev, když hledala něco k snědku. Z Lesa, z tohoto
nevázaného proudění a vzdouvání živoucí energie, stává se optikou mé zvůle síť
autonomních stavů mysli, bodů, jež konzervují událost, připisujíce jí
nezpochybnitelný význam.
Nastává
mé bloudění. Nevěda, kam mne nohy ponesou, drobnými křížky označím své pomníky na
imaginární mapě a vyrazím na cestu. Spojnice trasy střídám s dionýskou
ledabylostí, jako zhýralec harapanny v hampejzu; jsem na své vlastní pouti
desperátem, jehož největším prokletím se stává nerozhodnost.
A
zrovna tak jednou, zastaviv právě na rozcestí, zmítám se mezi dvěma cíli další
cesty. Nevyzpytatelné prodlení! Pozoruji bílé stráně, polom a pařezy, zaplavené
palčivým světlem, pozoruji ježaté mlází i vertikály vysokých smrčin, toulám se
očima po moři šlahounů divokého býlí v chrastině vedle úvozu; a to všecko,
abych nemusel čelit jí – svůdné ďáblici! Znám ji už a tuším ji po svém boku –
jen otočit hlavu…
Sedí
tam na svém stinném plácku vedle cesty sledujíc mé počínání stovkou očí.
Stovkou malých černých sluncí na dlouhých
větevnatých lodyhách! Statné stonky čouhají za země jako z pukliny
předpeklí a nikdy neumírají. V zimních měsících vídám je suché a sežehnuté
mrazem, kterak se chystají, zrovna jako pták Fénix, na jaře zase povstat
z vlastního popela. Zazelení se, obsypou stovkou úlisných poupat, fialových
květů a nakonec hypnotických černých
sluncí, hotových lapit mě do svých blyštivých tenat. Rok co rok jsem tak nedočkavý
a netrpělivě vyhlížím, kdy se ty čertovské oči zase otevřou! Mé návštěvy u této
rostliny jsou pak na denním pořádku – mám pro ni slabost, nepopírám. Také ona stala
se mým patníkem, mým zastavením, křížkem v hlavě tulákově, svůdnicí hodnou
svého rozcestí.
„Bella-donno,“
šeptávám jí něžně a přece s přídechem respektu, jenž mi rezonuje
v hrdle. „Už jsem zase u tebe. Dívám se na tvé listy, protkané žilnatinou,
hltám pohledem tvoje plody, obdivuji tě rovněž v tvé celistvosti, a přece
jsi mi tak vzdálena! Můžu věčně přicházet a věčně na tebe patřit, ale nikdy
nevstoupím do tvé jeskyně. Nikdy neproniknu do podstaty, kterou si tak bedlivě
střežíš!“
„Střežím?“
ptává se mě rozpustile. „Střežím? Kdeže! Tážeš se s odpovědí téměř na
jazyku!“
„Kde jest, ó Smrti, osten tvůj?“ odvětím svůdnici
se smíchem, leč v hlase mi zaznívá cosi hořkosti a vyhýbavosti. „Promiň mi,
Bella-donno, čeká mě dlouhá cesta a já musím!“ Přiměji neposlušné nohy
k couvání a mávám té ďáblici, doufaje, že už mě nebude více přemlouvat.
Ona si je ale vědoma své moci a mlčí, jen po mně blýská očima. Ví, že se
vrátím.
A
stalo se! Desperát, lapený v nerozhodnosti, upírá už zase zraky na svou
pokušitelku. Tentokrát se neostýchám a oslovím ji v bláhovém žertu:
„Bella-donno,
co tu prodlíváš?“
„Prodlévám
v čekání,“ odpovídá mi. „Čekám tu na odvážné mládence, co si dovolí mě
sebrat.“
„Ale
proč hatit takovou krásu?“ třesu se rozčilením.
„Nechtěl
jsi nikdy krásu pozřít? Vysát a polknout, tak aby tě naplnila a stala se tvou
součástí? Nechtěl jsi být někdy objektem své vlastní touhy? Přiznej se:
kolikrát už jsi zatoužil být ženou? A ne ledajakou! Vábivou a dráždivou,
sladkou i hořkou, skvostně blyštivou a temnou zároveň! Dámou v černé
krajce, co jí ze zelených očí kouká Smrt, když pokuřuje špičku. Jaká to číhavá
dravost! Rafinovanost lišky na čekané. Půvab nočního motýla a prchavost volavky
popelavé na obzoru! Pozřít tuto ženu by tě jistě zničilo. Ale touha, ta je
větší, není-liž pravda?“
„Ano,“
přiznávám. „Uchvátit takovou ženu je víc než život!“ V sobě se zrady hrozit nemusím, opakuji si při tom poněkud přidušeně.
„Pak
není čas na váhání,“ prohlásí Bella-donna. „Vidím tvou žádostivost! Tvé
zřítelnice brzy obsáhnou celý Kosmos, jen aby spatřily stín svojí Animy, duši
toužené krasavice!“
Přitakávám.
Už vím, kam povede má další cesta: jsem lapen a zničen. Přistoupiv
k rostlině, rozechvělými prsty utrhl jsem drobný plod. Je překvapivě měkký
a kluzký na dotek, docela napitý mámivou šťavou.
„Má
Bella-donno,“ posteskl jsem si, „ty víš, že já jsem ten nejodvážnější
z mládenců,“ a přitiskl jsem si to sladké černé slunce na vyprahlé rty.
