V osidlech bytí

 

Část I.
 
"Tak mi ukaž tu svoji mističku," pravil červ a smýkl kluzkým tělem po prkenné podlaze. Nebylo z něj vidět takřka nic, jen jeho tupá, oblá hlava čas od času vrhla do středu světnice matný purpurový záblesk. Ve tmě se cítil lépe. Zavrtán v prachovém kokonu pod schody polehával celé dny a trávil hemolymfatické výluhy z drobné havěti, již se mu podařilo zlákat na vlídná slova.
    Eržika setrvávala na druhé straně barikády, dokonale ozářená kuželem zlatavého světla z žárovky. Od červa ji dělil jen chatrný stolek a na něm…
  "Ty má něžná sedmikrásko," svíjel se červ, "cožpak bys nechala nemohoucího nebožáka pojít hlady? Však tě o plátek broskvičky neubude!"
    Eržika sáhla do ozdobné mísy a vylovila z ní orosený plod.
    "To je ono!" úpěl červ. "Pošli mi ji sem! Pošli! Jenom si uždíbnu."
    Dívka zamrkala a zastínila si hřbetem ruky tvář. Ze tmy na ni zíralo jediné rudé a velice smutné oko.     "Prosím!" topilo se v slzách; snad pro zornici trýzněnou přístropním svitem. "Prosím, prosím!"
Do tváří se teď promítal ruměnec studu a broskev jako by se náhle zhlížela ve dvou zrcadlech. Tahle bitva byla předem prohraná. Eržika vložila kropenatou kuličku nazpět do misky a dvěma prsty posunula celý poklad na stinnou stranu stolu.
    Červ zmlkl. Silueta masité hlavy se rázem rozštěpila, ze vzniklého chřtánu vyrazil mečovitý výběžek a s mlasknutím vklouzl do nádoby. Veškerou lítost nahradil odpor. Už zase se nechala oklamat.
Od hlavy k patě zbrocená krvavým likvorem vylétla Eržika ze stavení. S tlukoucím srdcem, bodavou bolestí u pasu a obrazem karmínových stružek, přetékajících přes okraj misky, před očima, za sebou spěšně přirazila domovní dveře.
    "Nikdo ti neuvěří!" ječel červ dutým hlasem. Věděla, že je to pravda; jen být co nejdál od té stvůry.
 
Vstoupila do zšeřelé zahrady - do její vlastní zahrady, přesně takové, jakou si ji vypěstovala. Stěží zde hledat skutečnou útěchu.
    Bosýma nohama vklouzla do temně zelené trávy a jala se následovat mihotavá světélka v mlžném oparu. Titěrné světlušky tančily a skotačily mezi girlandami provazců plísní a chorobných lián a tu a tam dokonce usedly pod zákrov šedavého listoví, aby se mohly nerušeně oddávat milostným rituálům. Protáhnout se tak pod těžkými splývavými závěsy polomu zanícených vrbových větví a nezaplést se přitom do klubek všetečného břečťanu a svízele, možná by jednu z nich dokázala polapit.
    Musí se ale mít na pozoru. Nerada by svým randálem probudila další z obyvatel zdejších končin - stínové těkavce, jak jim přezdívala. Dnešní nocí jí však byli malí světlonoši jedinou možnou útěchou, a tak se Eržika rozhodla toto riziko podstoupit.
    Vrhla se do víru blikajících zadečků a s roztaženýma rukama a rozjařeným "fííí!" hnala vyplašené světlušky přímo do hustého šlojíře pavoučích sítí, nastražených mezi úponky vegetace. Zpočátku se jí vůbec nedařilo. Letci však nejspíš shledali její manévrovací schopnosti nanejvýš humpoláckými a po čase jejich pozornost přeci jen polevila. Jeden z broučků na moment ulpěl na lepkavém vlákně a zřítil se s mžikáním do kopřiv.
    Eržika zaryla kolena a konečky celých patnácti prstů do hlíny a šátrala volnou rukou v podrostu. "Vylez! Vylez, ty potvoro!" spílala osminohému trosečníkovi, jenž právě zmizel pod kusem zetlelého dřeva. Jáma pod trámem, odvaleným s notným vypětím sil, ale neskrývala kořist, nýbrž samotného lovce. Stínový těkavec právě procitl ze stavu strnulosti a upřel na dívku obrovské mozaikové bulvy.

Rozlícený pískot, podobný jekotu tisíců poplašných sirén, prořízl závoj noci, jak se zapadlé kouty zahrady jeden po druhém měnily v ohavnou líheň. Eržika zřetelně slyšela také rozrušený šum a cítila v obličeji poryvy od třepotání blanitých křídel.
    Utíkala. Jeden plot, druhý plot. Na druhou stranu! Trnité křoví a za ním ostnatý drát. Svistot nad hlavou pomalu nabíral na intenzitě. Vklínila prsty do pletiva a volala do tmy. Volala o jedinou pomocnou ruku. O špetku citu a krapítek ochoty.
    Za plotem zahrady jen stoletý hvozd a… Ano, hotový les němých antén s vejčitými zraky. Viděli její bezmoc - jistě že si jí všimli -, ale nehnutě poulit oči jim připadalo zajímavější. Nedočkala se. V obklíčení stínových těkavců by teď jistojistě všechnu tu hrůzu proměnila v čirou apatii a poddala se mučivému osudu, ale velení se ujal hněv. A ten pravil vytrvat.
    Nepozorovaně se proplazila žahavým býlím až do míst, kde se v cárech mlhy skvěla ústa smrduté bažiny. Hledat tam spásu se zdálo téměř směšné, a přece ne nemožné. V samém centru čvachtavého marastu trůnila neforemná pórovitá houba.
    "Polkni mě!" požádala Eržika houbu a ta skutečně uposlechla a roztáhla středový průduch. "Uf," zamávala rukou jako vějířem obláčku vyvěrajícího plynu. Ale nebyl čas čekat. Doprovodné zasyčení přilákalo také těkavce. Dívka, coby hladký slimák, vklouzla do nastaveného hrdla.
 
Lupeny monstrózního klobouku vyplivly Eržiku, celou zmáčenou a potřísněnou řídkým rosolem, do chladné neprostupné noci. Dopadla do náruče měkké mechové podušky a na těle ji zašimralo spadané jehličí. Černé kosmaté výtrusy, které se z plodnice sypaly po tuctech, ve svém pádu ožívaly těsně nad její hlavou a v podobě bizarně vzrostlých much zmateně kroužily kolem pompézních sekvojových kmenů.
    A právě mezi takovými kmeny, v propadlině po vykotlaném pařezu, v místech, kam ji nic netáhlo a nelákalo, a přece pociťovala nutkání tam zamířit, se po chvíli ocitla. Zmítaná zuřivostí a podivnou vášní pro konání otřesných věcí.
    "Co jsi to provedla?"
   Ze skrytu chrastí a kořenových zákrutů se nesly čím dál zřetelnější plačtivé hlásky. Bledé stříbrolesklé krky se vysouvaly z děr a tápavě se kývaly v prostoru. Malé sliznaté hlavičky pokukovaly po Eržice s bázní a úděsem v anténových očkách. Všechna bezzubá ústa tiše mumlala tatáž slova: "Jak jsi to mohla dopustit?"
    Pohled to těch tváří bolel.
    A pak se zjevila ona. Ta ohromná věc uprostřed dolíku, kterou Eržika dosud považovala jen za oblý balvan, se vztyčila do výše a dovolila dívce spatřit spirálovitý závit, jež byl zanořen v prsti. Z ulity se vyvalila masivní noha, vrásčitá palice a nakonec čtyři sukovité stopky. Matka šnečice propnula šíji.
    "Ty zlá, špinavá holko!" zaskučela truchlivým altem a sebrala ze země s pomocí žilnatého pahýlu vláčné tělíčko, dočista zmodralé mízou. "Máš vůbec představu o tom, co jsi udělala?" Širý hvozd se rozezvučel tím ukrutným obviněním. "Jen se podívej na ty svoje pazoury! Krev mých dítek ulpívá na tvých bezbožných pařátech! Už se jí nezbavíš! Všechno jsi zničila! Všechno jsi zneuctila! Všechno jsi pošpinila! Ty nejsi má dcera!"
    "Nejsem!" vzlykla Eržika. Nyní i ona propukla v hysterický jekot. "Nejsem! Nejsem a nechci být! Nechci být dcerou té, která obcuje s červem! Nechci být pokryteckou lhářkou! Podívej se na sebe, ty zrůdo! Nemáš snad sama ve vlasech vetkané ulity svých mrtvých?"
    Cosi se právě zlomilo. Slova vystřelovala z dívčiných úst v podobě obludných čepelí a zařezávala se bestii do masa. Matka šnečice pukla.
    "To ty jsi vinna!" prskala Eržika ve víru blankytného slizu. Pařezová kotlina se změnila v hlenovitou bažinu, z níž není úniku. Pojímala dívčino slimáčí tělo píď po pídi, trup ztrácel volnost a hlas pozbyl tón. Mouchy konečně přiznaly svou pravou totožnost. Snášely se v mračnech k oběti a mozaikovýma očima těkaly do všech stran.
 
 
Část II.
 
Eržika si svůj ranní čaj vypila někdy kolem tři čtvrtě na jedenáct. Použila dva sáčky na jeden hrnek. Potřebovala se urychleně zmátořit. Neměla důvod myslet si, že snad samovolně znova usne, po čtyřhodinovém spánku ovšem potřebovala mít naprostou jistotu.
   Vklouzla do trička metalové skupiny Mayhem s nápisem: "No Love, No Hate, No Faith, No Memory" na zádech a vyrazila zhodnotit škody.
    V koupelně ji čekala vzdáleně povědomá tvář s výrazem vlastním možná tak tělům vyplaveným společně s fekálním odpadem na pobřeží Gangy. Dříve byla na svou heterochromii duhovek poměrně pyšná, když ale zářivě modré oko zarudlo, připadala si spíš jako nějaký kříženec šimpanze s králíkem.
    "Do hajzlu," ulevila si, když si prohlédla prokrvenou jizvičku po rozštěpu měkkého patra. "No skvělý, můžu jít hopsat někam do pole."
    Vylovila z přihrádky pod zrcadlem stříbrný kroužek a připnula si jej do nosní přepážky. Havraní vlasy svázala zteřelou gumičkou a s povzdechem se odvrátila k vibrujícímu telefonu.
    "Co chceš? Proč mi voláš?"
    "Mám starost, děvenko. To ti asi nic neříká, co?" zpražila ji osoba na druhé straně spojení.
   "Ne, ani trochu. Nenapadlo tě, drahá matko, že třeba chrápu po noční? A že pokud to neberu, tak stačí jeden hovor a ne sedm?"
    "Byl tu Čestmír. Chce tě vidět."
    "Ale já jeho ne. Ať jde ten pičus třeba do prdele. Co se tak najednou stará? Mám job, vlastní byt, nemusí nic platit, tak o co jde?"
    "Prostě se teď vídáme, no."
    "Takže tobě je úplně jedno, co ten zmetek udělal," soptila Eržika. "Je ti jedno, že -"
    "Sklapni!" Matčin hlas teď přešel z nepříjemného altu do hlubšího, téměř výhružného tenoru. "Takže holčičko, ještě jednou o tom začneš, přijdu a dám ti přes tu tvou nevymáchanou hubu! A je mi jedno, kolik ti je, jako dospělá se nechováš. Čestmír tě nikdy neznásilnil, a jestli si myslíš, že mi tou historkou budeš otravovat život věčně, tak se šeredně pleteš! Nazdar!"
 
Krátce po osmnácté hodině Eržika vstoupila služebním vchodem do budovy B v místním domově důchodců. Měla skluz.
    "Ale, ale, kdopak se to uráčil přijít?" přivítala ji uštěpačně vrchní sestra. "Tak se přehoď a šup, šup. Bereš si na starost pana Horáka - je teď každou chvíli posranej. Promaž mu ten dekubit a nech to zalepit, ať nemá otravu. Tak papapa!"
    Eržika měla všeho tak akorát. Plena byla durch a tak musela pro novou podložku na pomůcky. Chodba zela prázdnotou. Druhá noční nejspíš poletovala v patře.
    "Tak to vidíte, pane Horáku," přisedla si k svraštělému mužíkovi na lůžku. "Kvůli takovým troskám, jako jste vy, se nevyspím, a vám je to jedno."
    Stařík pootevřel povislá ústa. Vypadal jako nějaký odporný hlemýžď, převrácený na záda. Eržika už zase začínala vidět mžitky a její rudo-modré, králičí oko dostávalo nevyspalý tik do víčka.
    Pan Horák sotva slyšitelně zamručel.
    "Ale ne, vás to snad bolelo?" jemně poklepala injekční stříkačkou o pelest. "Do rána to bude dobré.    Uvidíte se s manželkou a nikdo vás tu nebude otáčet jako kus hadru. To ta otrava, víte? To se lidem vašeho věku stává."
 
Té noci se Eržika toulala po zpustlých koridorech a uvažovala. Plna hněvu, ale také strachu, zmítaná vinou, ale také pýchou. Blažena spravedlivým zadostiučiněním, lapala po úlomcích štěstí, věčně jí mizejících z dosahu.
    "Vyhnat červa z hlavy, vyhnat červa z hlavy!" pobrukovala si bojový popěvek a uvažovala nad novým tetováním.
    Sedmá ulita přijde rovnou za levé ucho!